O událostech před šedesáti lety jsme toho v uplynulých dnech slyšeli a četli tolik, že člověka až jímá hrůza, co všechno ho čeká při dalších osmičkových výročích. Tolik detailních informací se prostě vstřebat nedá. Přesto mám pocit, že to hlavní, o čem se především v souvislosti s únorovými událostmi mělo psát a mluvit, zůstalo poněkud stranou pozornosti.
Na co se při únorovém výročí zapomínalo
Zúčastnil jsem se jedné veřejné diskuse, kterou uspořádal Občanský institut. Bylo patrné, že publikum už ani tolik nezajímají podrobnosti o tom, jak to tenkrát v únoru bylo, ale často se ozývaly hlasy žádající zákaz dnešní komunistické strany, což by nás podle názoru diskutujících zbavilo případného opakování totality. Tento názor proklamovaný na naší vrcholné politické scéně hlavně senátory Štětinou a Mejstříkem je v lidech zakořeněný velmi hluboko. Když to jednou vyslovil jistý známý právník, zeptal jsem se ho, jak by to dokázal právně zařídit. „To víte,“ řekl, „já ten názor propaguji, protože jsem o tom přesvědčen, ale dobře vím, že to nejde“.
K tomu máme docela aktuální informaci, že Miroslavu Sládkovi byla zrušena už druhá republikánská strana, kterou vedl. To však bylo možné učinit jen na základě různých finančních malverzací. Všechny politické zrůdnosti, jichž se kdysi sládkovci dopouštěli v parlamentu, k jejich zákazu nestačily. Kouzelným proutkem byla teprve vůle voličů, kteří je v roce 1998 více do sněmovny neposlali. To je také zřejmě jediná možnost, jak se zbavit komunistů. K tomu nepomohou různé nové instituce, které z nespolehlivých papírových údajů chtějí znovu žalovat komunistický režim let 1948 - 1989, ale vytrvalé přesvědčování lidí, co jednou nastolená nesvoboda udělá s celou zemí a jejími obyvateli.
Nevraživé hlasy vůči KSČM se ozývaly i na dvouapůldenní konferenci o únoru 1948, kterou v tomto týdnu uspořádal Ústav soudobých dějin Akademie věd České republiky. V desítkách referátů zaznělo mnoho informací - někdy málo známých a málo diskutovaných - ale kupodivu se nevěnovala pozornost určitým silám a osobám, které předem věděly, co je to skutečný marxismus-leninismus, zejména ve své stalinistické podobě, a od roku 1945 se snažily na toto velké nebezpečí upozorňovat. Lidovecká novinářka Helena Koželuhová byla za to Šrámkovým vedením té strany zbavena poslaneckého mandátu a podobně byli pronásledováni jiní stateční novináři, například Pavel Tigrid, Ivo Ducháček nebo Franta Klátil, o Ferdinandovi Peroutkovi nemluvě. Co však nejvíc překvapuje, na celé té dlouhé konferenci historiků nepadla jediná zmínka právě o historikovi dr. Janu Slavíkovi, který dokonale viděl do budoucnosti, protože měl bolševický režim prostudovaný od samého jeho počátku. Znal jsem Slavíka velmi dobře osobně a patří k mým nejhorším pamětnickým zážitkům, když jsem byl už v roce 1947 svědkem toho, jak šéfredaktoři hlavních národněsocialistických tiskovin tomuto muži sdělovali, že nemohou uveřejňovat jeho varovné články, protože předseda strany Zenkl slíbil odcházejícímu sovětskému velvyslanci Zorinovi, že Slavík nadále v jejich časopisech tištěn nebude. A vidíte, Petr Zenkl má dnes v Praze jednu z nejdražších ulic, zatímco Slavíkova ulice na Vinohradech nepatří zmíněnému historikovi, ale dávnému českému hudebnímu skladateli a houslistovi.
Aby mi bylo rozuměno. Nemyslím, že ti, kteří po druhé světové válce správně viděli, kam vývoj spěje, a podle svých možností před tím varovali v sovětské sféře, do níž nás naši vedoucí představitelé sami pomáhali včlenit, ale jasnozřivost těch, kteří se nedali zmýlit sociálně ideologickými bludy a politickými ohledy na Sovětský svaz, by měla být dnes co nejvíce připomínána, abychom podle jistých znaků dovedli hrozící nesvobodu rozeznat i když se ještě příliš neprojevuje a má třeba úplně jinou nálepku než to, co už jsme poznali. Víme přece, že po první světové válce nás už neohrožovali Habsburkové, ale Němci a po druhé válce nikoliv už Němci, ale komunisté. Lze předpokládat, že i teď by to mohl být někdo docela jiný než minulí utlačovatelé. Stačí jen bedlivě pozorovat, co všechno se v naší politice vyvíjí nebezpečným směrem a varovat, dokud je čas. Historie by nám přitom měla hlavně být jen onou příslovečnou učitelkou života.
- Ilustrační foto autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/86/8543.jpg
- Ilustrační foto autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/99/9821.jpg
- Únor 1948 autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/100/9918.jpg
- Únor 1948 autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/97/9636.jpg
- Noviny z února 1948 autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/95/9425.jpg
- Ilustrační foto autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/93/9257.jpg
- Ilustrační foto autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/86/8544.jpg
- Komunistický převrat, kterým byl zlikvidován demokratický systém v ČSR a nastolen totalitní režim. KSČ rozpoutala kampaň proti tzv. „reakčním rozvratníkům“ a uspořádala řadu masových akcí, jimiž zastrašovala veřejnost. K nelegálním krokům patřilo mj. zakládání milicí (později nazvaných Lidové milice). Dne 28. února se na Staroměstském náměstí v Praze konala přehlídka Lidových milicí a jednotek SNB. Na snímku Klement Gottwald přehlíží nastoupené jednotky Lidových milicí na Staroměstském náměstí. Ilustrační foto. http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/72/7143.jpg
- Ilustrační foto autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/9/844.jpg