Ve stínu dramatičtějších a naléhavějších příběhů, jako je například drama v Tibetu či zpráva české vlády o tom, jak si pěkně vede, poněkud zanikla historka až trochu humorná. Kdyby nevypovídala o něčem smutném. Fotbalové mužstvo Kuby muselo dohrávat kvalifikačních zápas na olympijský turnaj o desíti mužích. Nemělo ani vyloučeného hráče, ani se nikdo nezranil, když už trenér před tím vyčerpal střídání. Kubánskému týmu chyběli "plejeři", protože sedm členů základního kádru sbalilo kufry a požádalo v USA o azyl. Nechtělo se jim zpátky do země, kterou někteří paradoxně zvou Ostrovem Svobody. Kubánští fotbalisté raději zůstali ve státě, jemuž vládnou bezcitní žraloci z Wall Streetu a krvaví jestřábi z Pentagonu, jak se ještě nedávno u nás a v celém "táboře míru a socialismu" psávalo. Než zůstat u dynastie Castrů a jejich spoluvládců, to raději k americkým padouchům, řekli si ti chlapci: Cuba no, Yankee si!
Sedm fotbalistů
Vždycky byla rozumnému člověku tato volba nohama nápadná. Byl to celkem prostý argument v jakékoliv debatě s těmi, kteří tvrdili, že „tady“ je to lepší než „tam“: „A proč tedy lidi utíkají (a to někdy i za cenu rizika oběti života, když u nás na něj zamířil horlivý pohraničník či na Kubě se ho rozhodl slupnout i s vratkou bárkou zdivočelý oceán) odsud a ne k nám?“ Jediná odpověď, na kterou se případný obhájce socialistických vymožeností zmohl, bývalo, že naivní lidé podléhají zahraniční propagandě a místní šeptandě. Pak už nezbývalo, než se optat, proč se tedy nevracejí, když zjistí, jak si hloupě naběhli. Navíc od imperialistů se přece odchází lehčeji; nikomu nebrání.
Je pravda, že existovalo několik tamních lidí, kteří měli svoje důvody opustit kupříkladu Spojené státy a usadit se tady. Zpravidla proto, že pro nás či naše tehdejší spojence vykonávali u strýčka za mořem ne zcela čisté služby. Kdysi jsem chodil na střední školu se synem takových amerických rodičů a ten po krátké zkušenosti se zdejším režimem, včetně líbezného zážitku při potlačení majálesu, nahlas snižoval inteligenci své maminky a svého tatínka a vyhlašoval, že jen co bude plnoletý, je mu jasné, kam půjde. Pokud vím, jak tvrdil, tak i učinil. Bylo na něj asi té svobody u nás příliš mnoho, a tedy raději volil návrat do nesvobodných Spojených států. A to se, prosím, událo v čase československého liberálního uvolnění v polovině šedesátých let minulého století! To už i některé školy dovolily absolvovat vyučování dokonce i v riflích z Tuzexu.
Těch sedm kubánských reprezentantů v kopané je další jednoduchou odpovědí na otázku, kterou někteří mnohdy dělají příliš složitou: lidé z Kuby odcházejí při každé příležitosti, a ne že by se do náruče tamního režimu z celého světa valily davy těch, kdož si chtějí užít všech krás života. Je tedy zřetelné, jak se lidem na Kubě daří. V tomto světle nezbývá než sedmi statečným mladým kubánským fotbalistům popřát: Šťastnou cestu!