"Půjčíme vám půl milionu, bez ručitele, ihned. Budete splácet jen pár korun měsíčně."Podobně a ještě lákavěji zní stále se množící inzeráty v médiích. Už nějak zapomínají dodat, že tím splácením budete zatížení třeba sto let a celkově jim dáte například dvojnásobek. Dost velká část lidí v tu chvíli moc nepřemýšlí. Přece pár korun, to zvládnu! A teď hned si koupím… A pak, někdy po letech splácení, to už nejde. Celkem nic se nestane, jen po nějaké době dorazí exekutor a zabaví vám všechno, co jste si koupili, obstaví účty a až do konce života můžete žít o životním minimu. Ostatní připadne věřiteli a jemu. Však také počty exekucí stále stoupají a stejným tempem se zvyšují počet a výše lákavých nabídek. Že nejste takové hovado? Vidina snadného okamžitého zbohatnutí ovšem láká stále víc vašich spoluobčanů. Stejně jako sázení, kasina.
Ucho Svobody: Půjčky, exekuce, slídění a jazz
Lákadel je strašně moc. Stejně jako kamionů na našich silnicích, které je vezou do vašich prodejen. Není to tak dávno, kdy jsme žili jen s těmi nejpodstatnějšími součástmi denní potřeby a často navíc některé z nich - vzpomínáte - toaletní papír? - chyběly. Ten kontrast je asi moc rychlý. A tak dovolte varování - neblbněte, dejte si pozor. Taky jsem do toho téměř sklouznul. Nestojí to zato.
Miluju českou policii. Odjakživa. Už za komunistů to byli fajn kluci. Jak nás buzerovali, jak kradli, jak si užívali té své titěrné moci, kterou jim vládnoucí třída propůjčila. Nová doba zdánlivě jejich chování změnila. Zdánlivě a hlavně krátkodobě, někdy na počátku devadesátých let, snad. Obdivuju nový nápis na bocích těch statných vozů, které naše zásadně nepřipoutané policisty vozí po republice. Pomáhat a chránit, prý! V textu se v takových chvílích píše ono známé v závorce - (smích). Tady tohle slovo na popsání mých pocitů zdaleka nestačí.
Prý je jich málo, policajtů. A nestačí nás tedy chránit, natož aby pomáhali. A tak aspoň buzerují, slídí a čekají za bukem. Na to jim ještě síly stačí a navíc, ten zvyk… Bodejť by jich bylo dost, když zdvojeni, ztrojeni nebo po čtyřech čekají u radarů, chodí v družné zábavě po ulicích bez toho, aby si povšimli pouliční kriminality (takové ty nedůležité prodeje drog nebo kradeného zboží mám na mysli). Proč by měli jezdit ve svých vozech po silnicích a kontrolovat přehršle přestupků, které páchají čeští řidiči mimo dosah radarů, proč by měli chodit po svých okrscích ve velmi pravidelných intervalech ve dne v noci a odstrašovat tak zloděje. Jak jednoduché je dát lístek za stěrač zoufalci, který se snaží zaparkovat blízko svého bytu, aby aspoň měl naději, že mu auto neukradnou, když třeba nechá celou noc rozsvíceno. Pokud by nás snad opravdu chtěli chránit, pokud by nám opravdu chtěli pomáhat - i když - proč by to, proboha, dělali, vždyť z toho nekoukají žádné úplatky, žádné ukojení komplexů - stačilo by se inspirovat v zahraničí.
Starosta Rudy Giuliani před lety vyčistil New York, do té doby hodně kriminalitou prorostlé město. Stačilo postavit všude neúplatné a respektábl policisty a bylo. Magistrát by se mohl inspirovat. Místo megalomanských choutek po nejžlutější knihovně světa, největším stadionu v centru, olympijských hrách nebo v poslední době třeba zbytečné dostavbě Staroměstské radnice. Úspěšný horolezec v čele hlavního města by po sobě zanechal výraznější stopu, kdyby vyčistil Prahu.
A na závěr opět trochu hudby. Dvě vynikající jazzové nahrávky přinesl uplynulý týden. Doposud vedlejší hráč, neboli sideman, Lionel Loueke, rodák ze západoafrického Beninu, se objevil mj. na loňské podle Grammy nejlepší jazzové nahrávce - Hancockově The Joni Letters. A dostal lano od největší firmy jazzové, Blue Note. Přizval až nečekané muzikanty. Italského basáka Massima Biolcatiho a maďarského(!) bubeníka Ference Németha a debutuje nahrávkou Karibu. Občas si trochu zazpívá, občas sáhne pro klasiku - Naima nebo Skylark a jinak především přináší svůj skvělý přessvětadílový pohled na jazz. Ameriku mu zastupují muži, se kterými předtím hrál - hostující Shorter a Hancock.
Další vynikající trio ze všech koutů dal dohromady italský trumpetista Paolo Fresu - přizval akordeonistu Richarda Galliana a pianistu Jana Lundgrena a nahráli příjemnou radost, nazvanou Mare Nostrum.
Dejte si tyto nahrávky, pomohou zapomenout na trable shora zmíněné!