S kým se vlastně bude v Evropě a ve světě kamarádit vítěz italských parlamentních voleb, Silvio Berlusconi? Možná, že tahle úsměvně položená otázka dělá už dnes, ještě před Berlusconiho nástupem do premiérského úřadu, leckomu v Evropě vrásky.
Svět podle Zdeňka Velíška (107)
Berlusconi a Sarkozy?
Loni čekala Evropská unie velice netrpělivě na vítěze francouzských prezidentských voleb. Letos ji italské parlamentní volby tolik nevzrušovaly. Od nového francouzského prezidenta čekala Unie, že se stane jedním z jejích „tahounů“, jinými slovy, že se obnoví francouzsko-německý tandem, který by cílevědomě pracoval na dalším vývoji evropské integrace. Od vítěze italských voleb se nic takového nečekalo. Zato on sám, Silvio Berlusconi, se o zodpovědnost „za Evropu“ začal ucházet. V povolební euforii naznačil, že by mohl právě on vytvořit se Sarkozym kýžený tandem, když už ho s francouzským prezidentem nevytvořila Angela Merkelová. A ta se té příležitosti skutečně vzdala.
Možná, že se Berlusconi v něčem opravdu se Sarkozym v evropské politice shodne. Třeba bude spolu s ním usilovat o obnovení transatlantického svazku Evropské unie se Spojenými státy. Ovšem ten svazek si Sarkozy - podle mého chápání obsahu jeho projevů (například toho, který pronesl ve washingtonském Kapitolu) - představuje důstojněji, než jak ho kdysi Berlusconi praktikoval jménem Itálie. Sarkozy hovoří o rovnocenném partnerství s USA a neváhá hájit evropské (nebo francouzské) stanovisko i tehdy, kdy odporuje požadavkům Washingtonu. (Viz jeho postoj k přijetí Gruzie a Ukrajiny do NATO).
Po bok Sarkozyho se Berlusconi staví i v návrzích na změnu kompetencí Evropské centrální banky. Podle obou by neměla jen chránit evropskou měnu, ale i evropskou ekonomiku. Rozuměj: slabší evropské ekonomiky, jako je někdy francouzská a už dlouho italská. Ale tímto postojem už Berlusconi Evropě připomíná, že za své minulé vlády prosazoval vlastní zájmy i tehdy, kdy se neshodovaly se zájmy Evropské unie jako celku. V Unii panuje obava, že tomu teď nebude jinak.
Berlusconi a Putin (potažmo Medveděv a Gazprom)
První státník, se kterým Berlusconi jednal - ještě před tím, než se stane italským premiérem - byl Vladimir Putin. S Ruskem má Itálie nadstandardní ekonomické vztahy. Mimo jiné na poli energetiky a energetických surovin. Ruský plynovod South Stream, konkurující projektu EU, který byl pojmenován Nabucco, má končit na italském území. Během tiskové konference Berlusconiho s Putinem pohltila veškerou pozornost tisku fáma, že je ruský prezident už nějaký čas rozvedený, a tak málem na veřejnost nepronikla zpráva o nejnovějším vývoji v rusko-italských ekonomických vztazích. Rýsuje se rozšíření rusko-italské spolupráce na poli energetických surovin a jejich transportu do Evropy. Putin přijel za Berlusconim z Libye, kde kromě jiných významných kontraktů dojednával zahájení ruské prospekce, těžby a transportu libyjského zemního plynu a nafty. Itálie už jeden plynovod z Libye provozuje. Rusko chce stavět další. Italský energetický průmysl se má na libyjských plánech ruského Gazpromu (podle prvních, ne příliš určitých zpráv evropského tisku) podílet.
Po dohodách Gazpromu se středoasijskými republikami, s Alžírskem a po ruských jednáních s Nigerií se tedy má teď sféra energetických zdrojů pod kontrolou či pod částečnou kontrolou Ruska zvětšit o Libyi. Ruská (nedeklarovaná, ale reálná) strategie energetického obklíčení Evropy se zvolna realizuje. Uvnitř EU vypadá situace tak, že některé členské země tomu flegmaticky přihlížejí, jiné - Německo, Maďarsko, Bulharsko - se snaží o napojení na projektované ruské plynovody, a snad jen samotná Evropská komise se pokouší vyvíjet a prosazovat nějakou společnou energetickou politiku zaměřenou na snížení závislosti na Rusku.
Berlusconi říká, že chce Evropské unii vrátit silné postavení ve světové aréně, které podle něho ztratila za tu dobu, co nebyl italským premiérem. Evropská unie si ale už teď může klást otázku, zda příští italský premiér nepodlehne pokušení využívat vůči ní vlastního silného postavení, které získává po boku ruských předáků na citlivé frontě dopravy energetických surovin do Evropy. Za svého minulého premiérského mandátu nebyl příliš velkým obhájcem zájmů evropského celku, zejména když zájmy své a italské viděl jinde. Ani tentokrát se nezdá, že by se zájem Itálie ztotožňoval se zájmem Evropské unie, která přece usiluje o diverzifikaci svých energetických zdrojů, jinými slovy o menší energetickou závislost na Rusku.