Kdo minulý pátek sledoval na druhém programu České televize další díl znamenitého seriálu "Jistě, pane premiére", mohl se přesvědčit, že jisté politické absurdity, s nimiž se u nás takřka denně setkáváme, existují i v kolébce evropské demokracie na britských ostrovech. Oč šlo? Inu o to, jaký význam politici přikládají i poměrně nepřesným průzkumům veřejného mínění o své vlastní popularitě a co jsou v případě poklesu preferencí schopni udělat pro zastavení a obrat takového vývoje. Vycházejí přitom z předpokladu, že lidé se zpravidla dají mnohem snáze chytit na velmi primitivní a nejméně významné podněty, které - a to je důležité - když jsou náležitě mediálně podchyceny, dovedou vykonat pravé zázraky.
O psychologii veřejného mínění
V případě, o němž je řeč, se pan premiér ujal banální příhody pejska ztraceného někde na pláži a za použití nejdražší policejní a vojenské mašinérie ubohé zvířátko našel a zachránil. A než si veřejnost stačila uvědomit, kolik celá ta směšná akce stála peněz, preference pana premiéra přesně podle očekávání prudce stouply. Z toho plyne jednak jasné poučení, že základní prioritou politika bývá téměř vždy získání a udržení moci a za druhé, že úroveň myšlení voličských mas se po celém světě udržuje na zájmu o určité nepodstatné věci, což je zpravidla silně podmalováno jednoduchými emocemi, ať už kladnými - tedy v tomto případě lásce ke zvířátkům - ale jindy i zápornými, jako je závist či osobní antipatie. Na tom bývá založeno přesvědčování mas třeba i o nutnosti válek a revolucí. Nejčastěji se však využívá toho, že valná většina občanů dává přednost zájmu o záležitosti čistě lidské před problémy obecnými a nadčasovými. Takové věci živí bulvární média konzumovaná několikanásobkem zájemců o média tak zvaně seriozní.
V naší aktuální politické současnosti by nás k úvaze nad způsobem myšlení veřejnosti mohlo inspirovat několik věcí, které teď hýbou naším politickým životem. Ponecháme-li stranou onen už zmíněný zájem o zvířátka, který má možná největší zásluhu o trvale rekordní sledovanost zpráv televize Nova, máme tu několik případů závažnějších. Jakkoliv se pan ministr Julínek dme pýchou nad čtvrtletními výsledky zavedení poplatků ve zdravotnictví a jakkoliv se ukazuje, že až na ty absurdity s inkubátory a komaty je k této chvíli důvod, pro vývoj preferencí ODS stále může být dost katastrofální, že svoje halasně vyhlašované reformy začala počinem založeným na tom, že lidé mají sahat do kapsy, když do ní předtím sahat nemuseli. Ostřílení političtí matadoři té strany si kupodivu neuvědomili, že tohle jim musí ublížit. Bez ohledu na to, že šedesát korun za den v nemocnici s plnou péčí a stravováním je mnohem menší výdaj než to, co jeden člověk utratí za den doma. Nejeden pacient to však v poněkud pokřivené psychologii považuje za svou újmu. Žádné logické argumenty takovou nechuť něco zaplatit nezmohou a panu Julínkovi půjdou asi preference pořád dolů. Stejně ani Petru Nečasovi nepomůže, kdy důchodcům zvýší penze o mnohonásobek toho, co zaplatí u lékaře a v lékárně, neboť lidé vždy citlivěji vnímají to, co vydají než to, co dostanou.
O tom tolik zdůrazňovaném pětitisícovém limitu už ani nemluvě, neboť tuto vymoženost asi pocítí jen nepatrná menšina, a to ještě až v daleké budoucnosti. Opakujme tedy: Pro politiku a pro práci s veřejným míněním není rozhodující sebesprávnější logická argumentace, ale psychologie běžného člověka, kde různé návyky, emoce, symboly a předsudky vedou často k nadřazování věcí nepodstatných těm podstatným, a to v takové míře, že nad tím někdy až zůstává rozum stát.
A nemusí jít jen o peníze, ale třeba i o americký radar v Brdech. Už základní věc, která rozděluje jeho příznivce od nepříznivců, je často hodně emocionální. Komunisté a jim podobní prostě Ameriku rádi nemají, ať dělá, co dělá. Ti druzí ji zase stůj co stůj vděčně milují. Mnohem méně se uvažuje o tom, zdali je radar pro nás opravdu potřebný či nikoli. Ale když se objevila zpráva, že by na té základně mohli být trvale i ruští kontroloři ve vojenských uniformách, oběma skupinami to pěkně hnulo, všechny argumenty šly stranou a i skalní příznivci radaru tím byli poněkud zaskočeni. Snad ještě kdyby ti Rusové byli v civilu, ale tohle právě čtyřicet let po 21. srpnu?! Vždyť už sama přítomnost vojáků amerických přispívá k tomu, že průzkumy vykazují 70 procent proti. Ostatně kdyby tady právě toto číslo nebylo, ani sociální demokraté ani komunisté by asi tak vehementně nežádali referendum v té věci. Neboť nejen oni, ale i jiní politici si považují mínění lidu hlavně tehdy, když mají dost jistoty, že jim pomůže k tomu, co si oni přejí. Kdyby tyto průzkumy ukazovaly opačně, tak by asi po referendu tak hlasitě nevolali.
Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6.