V těchto dnech poslanci začínají projednávat vládní návrh zákona o majetkovém vyrovnání státu s církvemi. Vyrovnání se týká šestnácti křesťanských církví a židovských obcí. Podle odborného odhadu Českého úřadu zeměměřického a katastrálního přišly církve po únoru 1948 o pozemky v dnešních cenách za zhruba 134 miliard korun. Z toho se má řeholním řádům vrátit zemědělská půda a lesy za 51 miliard, zbylých 83 miliard se bude splácet šedesátiletým paušálem. Připočtením úroku 4,85 procenta, používaného pro padesátileté státní dluhopisy, vzroste tato částka za šest desetiletí na 270 miliard. K vlastní odluce církví od státu dojde každoročním krácením příspěvku na provoz církví. Ten by měl v příštím roce dosáhnout 1,3 miliardy, od počátku roku 2009 by se postupně snižoval o 60 milionů ročně.
Výhrady k této koncepci, na níž se po 18 letech váhání shodli zástupci vlády a všech církví, mají od počátku levicové strany. Zpochybňují hodnotu majetku odcizeného komunistickým režimem, nelíbí se jim ani šedesátiletá lhůta pro vyrovnání. Nyní se ČSSD ústy svého exministra Bohuslava Sobotky dala slyšet, že vládní návrh ruku v ruce s komunisty nepodpoří, jelikož mají lepší řešení. „Máme zájem se vyrovnat s církvemi. Nezpochybňujeme, že je režim okradl a je třeba to napravit,“ ujišťuje Sobotka. Kolik by ale stát měl církvím zaplatit, to neříká. Hlavně, aby to prý udělal rychle - do tří let, případně ihned. Navíc by řeholní řády neměly dostat zpět ani svá pole a lesy, ale jen budovy a pozemky pod nimi. Na platy duchovních by Sobotka přestal přispívat už po deseti letech. A svatovítskou katedrálu by katolíkům také nevrátil, milostivě by jim však dovolil užívat ji pro bohoslužby.
Sobotkovy plány jak církve odbýt s žebráckou holí a tak je vlastně znovu - už definitivně - okrást, ovšem znamenají, že nejsilnější opoziční strana nemá skutečný zájem církve oddělit od státu. Žádná církev v Česku po čtyřiceti letech komunistické persekuce a trpkých zkušenostech s předchozími vládami dnes nepřistoupí na takové vyrovnání, které by vedlo k její ekonomické zkáze. To si pánové Paroubek a Sobotka snadno mohli ověřit u vlastní církevní komise. Zdá se však, že je jim milejší setrvat u komunistického zákona o ekonomickém zabezpečení církví a platit církvím stále vyšší státní příspěvky s tím, že je stát nepřestane mít pod kontrolou. Jsou ovšem sami proti sobě, protože odpovědnost za daně všech (také nevěřících) občanů, i v budoucnu plynoucích na účet církví, tak padne na jejich hlavu. Podobně si na svůj vrub budou moci připsat i pokračování letitých problémů s odcizenými církevními pozemky, na něž podle „blokačních paragrafů“ nedosáhnou obce, instituce ani podnikatelé. V řadě obcí je skoro znemožněna individuální bytová a podnikatelská výstavba, což má za následek odliv investorů a nemožnost získat prostředky z dotačních titulů kvůli nejasným vlastnickým vztahům.
Bere-li toto omezování svobody podnikání na sebe levice, není se co divit. Komunistům nikdy nedělalo potíže škrtit podnikatelské aktivity, pokud to sloužilo jejich ideologii potírání církví. Překvapivější je, zpochybňuje-li vyrovnání s církvemi poslanec pravicové ODS Vlastimil Tlustý, pokud nechce právě tímto výstředním způsobem uctít původní stranickou příslušnost. Jen církvi římskokatolické odňali jeho někdejší soudruzi majetek v rozsahu asi 130.000 položek v katastru nemovitostí. Vnitřní zadluženost majetku, do kterého stát nijak neinvestoval, se nyní odhaduje už v řádu desítek miliard.
Proti spravedlivému uspořádání vztahů mezi státem a církvemi, což zahrnuje i standardní mezinárodní vztahy (ČR jako jediná z postkomunistických států nemá smlouvu s Vatikánem), horlila vždy ona extrémistická část politického spektra, která cítila neodolatelnou potřebu neřídit se mravními zákony civilizované společnosti. Za první republiky to byla např. anarchokomunistická skupina okolo tzv. Volné myšlenky, která v majetkové oblasti prosazovala konfiskaci veškerého majetku církve včetně zabavení dobrovolných sbírek ve prospěch Vatikánu. O necelých třicet let později si už komunisté s vlastnickými právy nedělali vůbec žádnou hlavu a ani jejich následovníci v dnešní době zřejmě nemíní církvím cokoli vracet. Ti, kdo tomuto zlodějskému úmyslu nebrání, ale přizvukují, mají ovšem o ochraně vlastnictví podobné představy jako průměrný chovanec nápravného zařízení.
