Konec naděje?
Už víc než celé desetiletí nutí podmínky stále víc a víc liberalizovaného, tedy otevřeného globálního trhu zemědělských produktů evropské zemědělce nechávat půdu ležet ladem, protože to, co by na ní vypěstovali, není mimo trh EU prodejné, leda s pomocí subvencovaných vývozních cen. Evropská komise na tuto smutnou skutečnost zareagovala tím, že zemědělcům vytvořila podmínky k tomu, aby upustili od obdělávání určité části zemědělské půdy. Vedle subvencování jejich výroby začala subvencovat také nevýrobu, tedy ponechávání půdy ladem. Takové zemědělství se pak stalo trnem v oku každému, kdo k němu a k venkovu, který bez něho ztratí svou tvář a svůj ekonomický význam, nemá vztah. Nová možnost odbytu zemědělských plodin, i když nikoli pro účely obživy, ale „dopravy“, znamenala (nebo snad stále ještě znamená) naději na obnovení plné produktivity evropského zemědělství. A co je možná ještě důležitější, znamená naději na obnovení prodeje zemědělských plodin za reálné ceny. Tedy za ceny nesubvencované z bruselské či státní pokladny! Ta naděje je teď zpochybněna tím, že sotva se přidávání biopaliv do fosilních paliv rozběhlo ve větším měřítku, zjišťuje se, že jeho výhodnost z hlediska ekologického možná není tak vysoká, jak se předpokládalo: sama výroba biopaliv je energeticky přece jen náročná a jejich použití přece jen produkuje CO2. To nejvážnější zpochybnění výroby biopaliv přišlo v posledních týdnech se zjištěním, že zároveň se zvýšením poptávky energetického průmyslu po zemědělských plodinách se rozpoutalo závratné zdražování zemědělské produkce a potravin snad všude na světě. Přichází to jako úder blesku a vyvolává to tomu odpovídající mediální ohlas. U nás o to větší, že to dává příležitost zase jednou něco vyčíst Evropské unii. Ona přece vydala direktivu, podle níž mají alternativní energetické zdroje (a mezi nimi biopaliva) citelně snižovat potřebu fosilních paliv, a tím také objem emisí CO2. Teď ovšem stojí EK, vláda Spojených států a vůbec celý vyspělý svět před dilematem, zda bojovat proti hladu v chudých regionech (a doma proti inflaci na potravinovém trhu), nebo proti klimatické změně a vražedné ceně ropy. V prvním šoku převažuje názor, že výrobu biopaliv ze zemědělských plodin je v zájmu boje proti hladu nutné zase rychle opustit.
Nebo přece jen začátek naděje?
Prvnímu šoku ale odolávají seriózní rozbory. Strana 2 Financial Times z 26. dubna - ale i jiné deníky z jiných dnů - jsou plné závěrů, ke kterým v těchto dnech docházejí ekonomové i politici. Nemám místo na víc než na jejich shrnutí v lakonickém konstatování, že rozhodující místa, na kterých bude záviset další vývoj, nepovažují v této chvíli podíl výroby biopaliv ze zemědělských plodin za hlavní příčinu růstu cen zemědělských produktů a potravin a že od politiky alternativních zdrojů, která by „ropě srazila hřebínek“ a omezila emise CO2, nechtějí zatím ustoupit. Platí to i o Evropské komisi. Kompetentní místa v OSN označují dokonce právě cenu ropy za jednoho z viníků prodražování výroby potravin.
Současná cenová krize má pár pozitivních důsledků: jednak vyvolala zájem o dlouhodobé příčiny úpadku zemědělství, a to jak v Evropě, tak ve třetím světě. Jednak se zemědělství díky ní (a kvůli obtížnosti jejího řešení bez důsledků pro boj proti emisím a proti monopolu ropy) vrátí mezi ekonomická odvětví, o jejichž potřebě se v Evropě - a snad i u nás - přestane pochybovat. To za prvé. Za druhé se v mezinárodním obchodě začne asi zřetelněji profilovat otázka, jak to zařídit, aby podmínky globálního trhu nebyly samy o sobě osudným handicapem buď pro zemědělství těch nejchudších zemí s nejlacinější výrobou, nebo pro venkov těch bohatých zemích s drahou zemědělskou výrobou, nebo pro obě strany.
