Včera jsem měl příležitost říci Ivanu Hoffmanovi (donedávna autoru Ranních poznámek na Radiožurnálu, nositeli ceny Ferdinanda Peroutky právě za tento rozhlasový útvar), že jemu - i sobě - přeji, abychom se i nadále setkávali spíš na křtech než na pohřbech. Bylo to na křtu jeho nové knížky "Demontáž řetězu". Poprvé jsme se my dva osobně setkali ke konci loňského roku na křtu mé knížky "Svět, o který mi jde". V ten den mi šlo hodně o to, aby ji pokřtil právě on. Radoval jsem se velice, že mi vyhověl, protože jsem si ho už dlouho vážil. A o pohřbech jsem si včera dovolil promluvit proto, že jeho knížka obsahuje i několik "ranních poznámek" o těch, kteří odešli, ač by jich tu bylo zapotřebí, a při křtu té knížky se o tom kdosi zmínil.
Svět podle Zdeňka Velíška (109)
Hoffmanovy mini-úvahy jako novinářský žánr
Na křtu „Demontáže řetězu“ Ivana Hoffmana řekla paní Jana Klusáková (kmotr knížky), že její rozhlasový kolega je mistrem novinářského žánru „poznámka“, a že ho také kdosi (nezapamatoval jsem si kdo) nazval mistrem pointy. Obojí je pravda. Ale když byl na konci loňského roku Ivan Hoffman nucen ukončit své heroické každodenní (přesněji každonoční) psaní Ranních poznámek, dost jsem přemýšlel, proč je to pro rozhlas a pro českou žurnalistiku nedozírná škoda. Ty dva mistrovské tituly, které zazněly na včerejším křtu knížky, mi na nedozírnost škody vzniklé ukončením dlouholetého cyklu „Ranních poznámek Ivana Hoffmana“, nestačily.
Hoffman nebyl během svého působení v rozhlase mistrem jen nějakého už existujícího novinářského žánru. Já jsem při jeho odchodu z rádia cítil, že s ním odchází žánr, který on, Ivan Hoffman, vytvořil, byl jeho jediným autorem a těžko v něm bude mít následovníka nebo napodobitele.
V Ranních poznámkách jsem oceňoval Hoffmanovu „nepolitickou politiku“. Ten termín se spojuje, tuším, výhradně s Václavem Havlem; já si ho jen půjčuji, abych nějak vyjádřil to, co mě na rozhlasovém Hoffmanovi přitahovalo. Je hodně glosátorů, úvodníkářů, analytiků, komentátorů atp., kteří dokáží rozebrat politické pozadí politického fenoménu či události a vyvodit politické závěry. Pro mě byl rozhlasový Hoffman jediný, který ukazoval na nepolitickou stránku politických jevů, na neekonomické stránky ekonomických jevů. Hoffmanovy poznámky převáděly všechno do parametrů blízkých našim obyčejným životům. Váhám říct, že všemu dávaly lidský rozměr, protože mi to zní jako klišé, jako fráze. Spíš ty jeho poznámky stavěly pravidla panující v politickém a ekonomickém životě do kontrastu s pravidly, podle kterých se posuzuje život jednotlivce.
Z většiny Ranních poznámek se díky této metodě v závěru vyloupla morální stránka události nebo jevu, kterým se zabývala. Rozhlasový Hoffman byl v podstatě moralista. Tedy aspoň pro mě. Ale moralista s talentem pro ironii, neagresivní humor, pro kritiku s lidským rozměrem. Když po (přibližně) minutě a třiceti sekundách dozněl po ránu v rádiu jeho hlas, věděl člověk, co je ve společnosti nebo ve světě špatně, ale nebyl tím nenávratně vyburcován, nebyl pro zbytek dne naplněn depresivními pocity, hořkostí nebo beznadějí či vztekem. A většinou - ne-li vždycky - přemýšlel o tom, co toho rána slyšel, z hlediska „vyššího principu“, a ne ze zorného úhlu své politické strany či svého politického přesvědčení. A nebylo to jenom tím, co mu Ivan Hoffman řekl, ale i tím, jak to řekl. Proto tvrdím, že s Ranními poznámkami Ivana Hoffmana odešel z rádia jeden svébytný novinářský žánr. Třeba ho jednou někdo nějak nazve. Já se ho jen pokusil popsat.
Politický přístup k „nadpolitické“ žurnalistice
Tak jako existuje slovo nadnárodní, má v našich poměrech možná právo na život i slovo „nadpolitický“. V každém případě ho teď potřebuji, abych polemizoval s argumentem pro ukončení dlouholetého seriálu Hoffmanových poznámek, který jsem na vlastní uši letos počátkem ledna slyšel na půdě Radiožurnálu. Nebylo prý možné, aby den co den ve stejné době zazníval ve vysílání jen jeden politický názor. Podle mne to byl špatný argument nejen proto, že Radiožurnálu přece nic nebránilo postavit vždy názor proti názoru (naopak, právě to je povinnost veřejnoprávního media). Byl to špatný argument také a hlavně proto, že Hoffmanovy Ranní poznámky nebyly výslovně politické, spíš ve většině případů odhalovaly morální povahu politických jevů a skutků, o kterých hovořily. Většinou nebyly ani víc nalevo ani víc napravo, byly především proti amorálním aspektům politické a ekonomické reality naší doby. Byly „nadpolitické“. Musím uznat, že možná právě proto bylo těžké splnit požadavek veřejnoprávnosti tím, že by se postavil názor proti názoru. Ale ani to nebylo důvodem k potlačení poznámek, které se v Hoffmanově podání staly jedinečným žánrem rozhlasové žurnalistiky. Žánrem, který byl dostupný jen v Čro, a když se o něj Český rozhlas připravil, zasadil sám sobě zbytečnou ránu. Navíc tím podle mne neposloužil ani svému veřejnoprávnímu poslání.
Jsem rád, že „Ranní poznámky Ivana Hoffmana“ vycházejí teď (v obsáhlém výběru) knižně.