Švédští kolegové z veřejnoprávní televize pracovali rok na tom, aby odhalili korupci spojenou s nabídkou stíhaček Gripen. Rozpoutali slušnou aféru, o které se bude ještě dlouho psát a točit, ale svoje české kolegy tak úplně neuspokojili. Kde máte důkazy?, ptali se čeští novináři. Otázka je samozřejmě na místě, ale v našich poměrech vyznívá dost naivně. Důkazy nejsou a nebudou.
Gripeny - důkazy nejsou a nebudou
Investigativní žurnalisté ani v prvotřídní formě, ve které se předvedli Švédové, většinou nepřináší jednoznačné důkazy, protože nemají pravomoci policie. Často formují skládačku z indicií, nepřímých, ale podložených důkazů, na jejichž základě si divák může udělat názor, zda se hrála čistá hra, nebo tu něco smrdí. Přímé důkazy máme chtít po policii. Novináři nemohou vyslýchat podezřelé, nemohou k bankovním účtům, nemohou žádat o seznamy akcionářů psaných na jméno, získávat z firem faktury a z finančních úřadů informace o hospodaření společností. Reportéři jsou odkázaní na veřejné zdroje informací, neveřejné informátory, kteří ale sledují něčí zájem, ochotu slušných lidí spolupracovat a vlastní důvtip.
Ten v tomto případě novináři projevili použitím lsti, zvolením falešné identity, na kterou se okamžitě chytil bývalý ministr zahraničí Jan Kavan. Jistě je na místě debata o oprávněnosti takových podvodných metod. Tváří v tvář neuvěřitelně vysoké míře korupce v České republice ale asi nebude taková diskuze příliš dlouhá. Jak by vypadala reportáž o lobbingu mocné zbrojní firmy v Praze, kdyby novináři použili metody standardní u nás?
Reportéři by ukázali písemné materiály. Politici by je označili za fragmenty, které nic nedokazují. Reportéři by je konfrontovali s anonymními svědky, politici by řekli, že to jsou nepodložená obvinění, vedená „něčím zájmem”. Po odvysílání by se v ostatních médiích, která neměla tolik času na rešerše a pátrání, objevily články, ve kterých se podezřelí politici „ohrazují”, „vylučují” a „popírají”. A bylo by. Možná by ještě přišly stížnosti, to je spolehlivý způsob, jak vše zpochybnit. Například naši nedávnou reportáž o tom, že si pražský magistrát počínal nehospodárně při stěhování úřadu, napadl stížností primátor Pavel Bém. Ve stížnosti sice neuvádí jediný údaj, který by zpochybňoval publikované informace, ale stejně taková věc rozhýbe celou mašinérii posuzování, zda pravda může být vyřčena tak, či by se měla zabalit jinak.
Jestli jste viděli vystoupení Jana Kavana v Událostech, komentářích, možná jste také získali dojem, že pro některé státníky ani není problém popřít vlastní slova nahraná na kameru. Souboj se lží není úplně rovný.
Před rokem jsme v redakci Reportérů ČT připravovali materiál o tom, co dělají poslanci v poslaneckých dnech, kdy mají v parlamentu volno, a měli by být k dispozici občanům. Jan Kavana jsme ani jedno pondělí v jeho poslanecké kanceláři nepotkali. Zůstali jsme odkázáni na jeho asistenty a slibované schůzky. Docela jsem koukal, jak v reportáži švédských kolegů stejný pan Kavan bleskurychle přistoupil na jednání s neznámými muži jen na základě toho, že mu řekli, že zastupují významnou britskou firmu. Takže o jeho hodnotách a prioritách už leccos víme. Teď budou zajímavé ty důkazy. Pro ně si platíme policii.