Jedeme domů, a to tentokrát naprosto smolně. Selhala největší opora českého týmu, Petr Čech. Osobně dlouhodobě považuju za jeho velkou slabinu vybíhání a chytání vysokých centrů. Radši zůstává na čáře a jako pavouk vychytává, snad zázračně, útočící hráče. Ale rozměr branky přece jen přesahuje rozptyl jeho rukou. A v neděli se to ukázalo hned dvakrát - nejprve při stavu 2:1 nevyběhl na centr, který turecký hráč jen chybou neumístil v síť. No a pak přišla ta chyba školácká. Ne, že by se každý brankář nedopouštěl minel, ale taková u muže, jenž je považován za světovou snad i Jedničku? Je to nesporně velká postava našeho fotbalu, ale nadšení z jeho výkonů jsem nikdy zcela nesdílel. A dnes mi to nepřímo potvrdil.
Ucho Svobody: Kdo neskáče, to je Čech
Ovšem celé mužstvo opakovalo chybu ze zápasu s Portugalskem. Při vědomí náskoku se jakoby stáhlo. A začalo bránit. Měli štěstí, Turci? Ne, šli po německu za úspěchem, a ten se dostavil. V první půli se Turci nechali ohromit 6 let starým receptem vše na Kollera. Po půli se vzpamatovali, Koller zahodil tutovku, přišla tyč a pak už známá pohroma. Škoda, mohli jsme postoupit. Při sledování takových Španělů nebo Němců jsme mohli i pak uspět.
Ale stejně bychom narazili na vynikající Chorvaty nebo pak třeba i Holanďany. Letošní aspiranty číslo jedna. I když - zatím, v tzv. skupině smrti, narazili na vynikající Italy a Francouze. Ti hráli otevřené zápasy, šli do toho se zájmem zvítězit. A Nizozemci je trestali. Mají smrtící útoky do otevřené obrany. Jejich skutečná síla se ale ukáže, až narazí na důslednou obranu papírově slabších soupeřů.
Přejme si, aby letos vítězila a zvítězila útočná mužstva. Řekové naštěstí už vypadli, a tak je velká šance. I pro náš fotbal - odejde Brückner a s ním třeba i ty perverzní funkcionářské figury s Košťálem v čele. A přijde Ivan Hašek nebo jiná podobně razantní figura. Dostaví se mladí kluci, plní energie a chuti se prosadit. Rvaví a draví. Ne unavení a okoukaní. Třeba to nakonec je pro náš fotbal dobře, že jedeme domů. Uvidíme.
Naštěstí, dobrá muzika zůstává. Bratři Ebenové, ale především snad jejich frontman Marek, vydali nové album. Nazvané Chlebíčky. Podle úvodní retro skladby, že jako humrový, to byl nářez. Marek Eben rýmuje občas až náběhově infantilně, v patách mu jde adekvátní hudební projev. Ale s postupem alba si zvyknete, přijdete tomu na chuť a pokud ne, dejte si skladbu Houston, která pojednává o přípravách na kosmickou výpravu. Přípravách českého astronauta, který nemá s Remkem nic společného. Takový nářez tuzemská hudba už dlouho nepřipravila. Album bych hodnotil čtyřmi hvězdičkami s tím, že nesdílím pohled většiny českých hudebních periodik, která s chutí dávají čtyři nebo pět kdejaké novince. Já bych čtyřku nebo pětku udělil tak dvakrát za rok.
V hudbě čím vyšší známka, tím lépe. Ve fotbale, stejně jako ve škole, naopak. Jakou známku byste přidělili našim klukům za letošní ME vy?