Čím více se u nás mluví o vládě, tím menší pozornost se věnuje funkci a kvalitě opozice. To platí nejen dnes, ale už od první republiky. Nebylo tenkrát docela jasné, jakou má v ústavním uspořádání státu skutečnou funkci takzvaný Hrad. Pokud si českoslovenští prezidenti přisvojovali více pravomocí, než ústava připouštěla, naráželi snad na odpor některých politických stran, ale nikoliv veřejnosti, která ráda snášela alespoň zbytečky monarchismu, na nějž byl český národ odedávna zvyklý.
Konstruktivní opozici potřebujeme hlavně pro zahraniční politiku
Nikdo se dodnes příliš nepozastavuje nad tím, že parlament byl vyřazen ze hry v nejkritičtějších chvílích státu – ať už to byl Mnichov nebo Únor – a veškeré ústavní rozhodování bylo ponecháno v rukou prezidenta. Ať jakkoliv dnes uvažujeme o tom, že v těch chvílích Edvard Beneš jednal správně či nesprávně, z hlediska plnění ústavy to docela určitě správné nebylo. Jenže – a to znovu opakuji – i po desítkách let toto nebývá předmětem diskuse, stále se jen mluví o tom, co udělal, neudělal či měl udělat prezident republiky. Tento skrytý monarchismus se přenesl i po desítkách let komunismu do dob prezidentství Václava Havla. Prezident opět všelijak obcházel ústavu, i když – jak napsal ve čtvrtečních Lidových novinách František Šulc - byl Václav Havel v těch intrikách a mimoústavních krocích naprosté neviňátko ve srovnání s Masarykem a Benešem. Do jisté míry pozitivním jevem tohoto prezidentského zbytku monarchismu byla u nás jednotná zahraniční politika. Za první republiky ji měl od začátku plně v rukou Beneš a nebudeme dnes rozebírat, co na té politice bylo dobrého či chybného – faktem je, že s ní celkem byla srozuměna demokratická opozice i veřejnost. Tím větší pak ovšem bylo zklamání nad jejími výsledky, ať už z naší strany zaviněnými či nezaviněnými. Podobně to pak bylo s přijímáním zahraniční politiky, za níž stál Václav Havel, který – mimochodem – ještě mnohem více než Masaryk a Beneš svým až mysteriózním charismatem vytvářel pro náš stát příznivý pohled té části světa, na níž naší zahraniční politice nejvíce záleželo. To trvalo přes ministry Dienstbiera, Zieleniece a Šedivého. Mírně to bylo narušeno až při jmenování první Zemanovy vlády, kdy Václav Havel tvrdě, ale samozřejmě marně oponoval jmenování Jana Kavana do funkce šéfa české diplomacie. Ale ani Kavan nebránil našemu přijetí do NATO a sice poněkud nemotorně, ale přece, přemohl sám sebe i tuhý odpor své strany a tehdejšího předsedy Poslanecké sněmovny Václava Klause ve věci naší účasti na intervenci v Kosovu. Po Kavanově odchodu sociální demokraté ve svých dalších vládách na ministerstvu zahraničí netrvali a lidovec Cyril Svoboda pak celkem úspěšně vedl dále naši zahraniční politiku rozumným směrem nastoupeným v roce 1989. Vyvrcholením bylo naše přijetí do Evropské unie roku 2004 stvrzené před tím u nás ojedinělým referendem.
To už ovšem začal silně na naši zahraniční politiku působit vliv Václava Klause, který svými urputně euroskeptickými výroky doma i v cizině začal nejdříve obracet původně proevpropské postoje Občanské demokratické strany a pak jako prezident republiky se pokouší takto působit i na veřejné mínění celé země. Obzvláště posledních sedm měsíců k tomu využíval i toho, že při absenci vlády s plnou důvěrou byl jediným vysokým ústavním činitelem s plnohodnotným mandátem, který se k těmto věcem – ovšemže po svém – stále vyjadřoval. V minulých dnech dokonce s nadšením přijal vystoupení bývalého německého prezidenta Romana Herzoga, který považoval za vhodné torpédovat snahu kancléřky Merkelové o rehabilitaci Evropské ústavy během německého předsednictví Evropské unie. Klaus doslova na své webové stránce napsal toto: „Stále znovu varuji před umělou homogenizací Evropské unie a před plíživou unifikací Evropy, která i přes odmítnutí Evropské ústavy pokračuje a posouvá původní evropskou rovnováhu intergovernmentalismu a supernacionalismu.” Opsal jsem to přesně ze středečního Práva, i když vzhledem k těm strašlivým Klausovým novotvarům obsahu té věty přesně nerozumím. Ono však stačí rozumět jen jednomu: Prezident České republiky trvá na svém nepřekonatelném odporu přesně k tomu, co chce teď půl roku dělat Německá spolková republika v čele s kancléřkou Merkelovou.
A tady se nám pojmy zahraniční politika a vnitřní opozice znovu spojují. Není totiž docela přehledné, jaký je přesný postoj nové vlády k této zásadní otázce našeho mezinárodního postavení. Premiér Topolánek zatím neodvolal své někdejší velmi neslušné slovo, jímž pojmenoval Evropskou ústavu, přesto však se zdá, že ani on ani většina občanských demokratů v jeho druhé vládě nesdílí tak jednoznačný postoj jako jejich čestný předseda. To lze zejména předpokládat o místopředsedovi vlády pro evropské záležitosti Alexandru Vondrovi, který i když se poněkud odchýlil od názorů svého někdejšího šéfa v prezidentské kanceláři – tedy Václava Havla – přece jen myslí přinejmenším euroatlanticky. Nu a pak je tu nový ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, který se ke svému evropanství minulý týden v Mladé frontě Dnes přihlásil vlastně jako ke své národnosti.
Jak vidno, postoje v zatím vládnoucí garnituře jsou samy o sobě dosti rozmanité. Tím více je nutné, aby v opozici nebyli jen komunisté a pár jiných poslanců. Česká strana sociálně demokratická, až ji přejdou vzteky, které právě nedůstojně předvádí, by si měla uvědomit, že právě ona je povolána, aby z opozice udržovala svůj konzistentně pozitivní postoj k Evropské unii a právě z opozičních lavic nejen kritizovala ty, kdo by naši zahraniční politiku chtěli vést jiným směrem, ale také podporovala ty, kteří se v pohledu na tu věc s ČSSD shodují. Byla by to možná první konstruktivní opozice u nás vůbec, navíc chránící účinně životní zájmy této země.
Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6