Časopis Nedělní svět otiskl na Silvestra 29 jmen významných českých osobností, o něž jsme v roce 2006 přišli. Díval jsem se na ten sloupec hodně dlouho a skoro všichni ti zemřelí mi připadali blízcí svým životem a dílem bez ohledu na to, zdali jsem s někým z nich sám promluvil. Ale pak jsem si uvědomil, že osobní setkání s významnými lidmi mohou být vzácným životním zážitkem, i když to většinou byla setkání letmá a ojedinělá.
O některých, kteří nás loni opustili
Tak třeba doktorka Jaroslava Moserová – lékařka, politička a překladatelka, zemřela 23. března ve věku 76 let. Strávil jsem v její přítomnosti jen několik hodin v květnu 2005 cestou do Kopřivnice a zpět, kdy jsme v jednom autě jeli společně s Jiřinou Šiklovou a Janem Rumlem. Vedly se po celou tu dobu diskuse na vysoké úrovni a když jsme pak v Praze s paní Moserovou stáli už sami dva, zhluboka se mi podívala do očí a řekla: „Snad se ještě někdy sejdeme.” Odpověděl jsem: “Ale pro případ, že bych to při svém věku už nestihl, tak bych vám chtěl za sebe poděkovat, že jste při kandidatuře na úřad prezidenta neprosila o hlasy komunisty.”
Ještě letmější setkání jsem zažil s první dámou českého jazzu Vlastou Průchovou, která bezmála osmdesátiletá zemřela loni 16. června. Přišla sama za mnou asi tak před pěti lety při jedné společenské akci, vzala mě za ruku a skoro milenecky řekla: "Já vás mám tak ráda.” Pochopil jsem, že z rozhlasu, z něhož jsme se vzájemně znali celá desetiletí, ale jen jednou jsme si takto mohli vyznat lásku.
Neméně letmé bylo mé setkání s Rudolfem Slánským mladším, českým diplomatem, který zemřel 17. dubna ve věku 71 let. Jeden náš společný přítel slavil před časem kulaté narozeniny a pozval většinou své reformní komunistické soudruhy. Byl jsem tam mezi nimi jediný poúnorový politický vězeň, který se v prosinci 1952 náhodou octl nedaleko popravy Rudolfa Slánského staršího, nad jehož životním osudem a vinou i trestem panují u nás značné rozpaky. Sám jeho syn kdysi novinářům řekl, aby se ho na případ jeho otce nikdy neptali. A já jsem teď seděl přímo proti tomuto muži, jehož podoba s otcem byla téměř tak dokonalá, jako jeho křestní jméno. Díval se na mne se zjevnou sympatií, ale neříkal nic - a tak jsme dvě hodiny promlčeli. Také zážitek, na nějž nezapomínám.
Mnoho slov nepadalo ani při mých mnohem častějších setkáních s hudebním skladatelem Viktorem Kalabisem, který zemřel 28. září ve věku 83. let. On spíš vždycky naslouchal, co jsme si povídali s jeho báječnou ženou, cembalistkou Zuzanou Růžičkovou. Ta se zejména v posledním roce Kalabisova života pro jeho zrakové potíže od něho nehnula a chodili spolu na procházku do parku poblíž naší stanice. Ale i přes nedostatečnou slovní komunikaci myslím, že z vlastní zkušenosti mohu dosvědčit vzácný charakter tohoto – kromě jiného – zakladatele významné rozhlasové soutěže mladých instrumentalistů Concertino Praga.
Velmi četné kontakty jsem měl se svým dlouholetým přítelem, posledním tajemníkem Jana Masaryka, Antonínem Sumem, zemřelým 15. srpna ve věku 87 let. Pronesl jsem v této relaci za něj nekrolog, v němž jsem zdůraznil jeho neobyčejně ušlechtilou povahu, ale také svůj nesouhlas s jeho urputným tvrzením, že Jan Masaryk spáchal sebevraždu, aby tím dal českému národu najevo svůj nesouhlas s únorovým komunistickým převratem. Zdá se, že věci byly skutečně jinak, a v posledních letech jsem i u Antonína Suma pozoroval jisté posuny v jeho dříve tak neoblomně hlásaném názoru.
V té souvislosti vzpomínám také na společné setkání Antonína Suma a antropologa Emanuela Vlčka, který loni zemřel dva měsíce po Sumovi ve věku 81 let. Bylo to ve studiu Radiofora při jedné rozhlasové besedě. I Vlček byl, podobně jako Sum, přítomen coby mladý asistent pitvě Jana Masaryka a rovněž s neobyčejnou vehemencí tvrdil, že je plně přesvědčen o Masarykově sebevraždě. Stále mám pocit, že ti dva shodou okolností takřka současně vzali nějaké tajemství s sebou do hrobu.
Závěrem bych se chtěl zmínit o svém setkání se spisovatelem a diplomatem Viktorem Fischlem, který zemřel 28. května v požehnaném věku 93 let. I když jsem s ním hovořil vlastně také pouze jednou, zapsalo se toto několikahodinové setkání nesmazatelně do mé paměti. Už to nádherné prostředí – velká zahrada vily v Jeruzalémě, která patřila židovským manželům Tichovým, kteří do těchto míst přišli dávno před válkou z Moravy a vykonali zde mnoho užitečné práce – on jako oční lékař a ona jako malířka, jejíž krásné obrazy jsou dnes součástí muzea v této vile. Já a kolegyně Lenka Jaklová jsme se tam s Viktorem Fischlem sešli v roce 1995 na takové nedělní odpolední popovídání. Ale vůbec jsme nehovořili o tom, co nás kdy v životě potkalo, ale o obecném pohledu na život a svět vůbec, o víře křesťanů a židů, o pocitu domova a o mateřském jazyku, který v sobě nosíme jako jedno z nejcennějších dědictví. Byl to rozhovor nesmírně podnětný, který ve svém výsledku vyšel jako jedno společné krédo – o podřízenosti člověka přírodním (nebo chcete-li božím) zákonům a o jeho povinnosti využít svých takto omezených možností k zachování života na zemi včetně jeho neporušeného předávání novým a novým generacím. Očesávali jsme různé filozofie od jejich dogmat a snažili jsme se vyjádřit smysl života i při jeho složitosti co nejjednodušeji. Byl to snad nejkrásnější rozhovor mého života, z něhož po celá další léta vytvářím základní postoje svých rozhlasových komentářů a zamyšlení – i tohoto, pro začátek roku snad poněkud melancholického, ale přesto povzbuzujícího tím, že ani vědomí smrtelnosti nám nesmí bránit činit na světě dobro a zapsat se do duší těch, kteří nás přežijí.
Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6