Popularita Radůzy v tak širokém záběru je vlastně obtížně pochopitelná. Nikoliv jednoduché popěvky, komorní projev, občas lehce dráždivé nástrojové posazy, to jsou ingredience, ze kterých se obecně vyvařuje tak nanejvýš v dobrých hospodách pro několik zasvěcených. Nikoliv v běžných restauracích. Radůza je prostě příjemný fenomén, který svého času nastartovala cena Andělů a od té doby se kupuje. Jsou zajímavá zákoutí běžného vkusu, kam obvykle dosáhnou jen naprosté hovadiny. Široký vkus, do kterého tu vstoupí Sting, tu Dan Bárta, tu Radůza. Díky za každý takový počin, díky za každý takový závan.
Ucho Svobody: Radůza a Floratone
Ovšem - neposlouchám obecná rádia, ale přesto bych se vsadil, že pro ně Radůza ani tentokrát není. Dostal jsem ostatně jako pouštěč jazzového dopoledního pořadu na Vltavě od zodpovědných spolu s ostatními upozornění, důrazné, abychom lidem dopoledne nepouštěli nic dráždivého, aby hudba to byla příjemná. Podle vzoru posluchač je blbec, mohl by nám odejít za jiným mainstreamem. Na Vltavě, výlučném rádiu pro zasvěcené, kteří mají uši nabroušené právě pro co nejzajímavější muziku. Jak to pak má vypadat z obecným vkusem, je-li vůbec ještě nějaký?
Bulvár se stává normou, všude čteme bouřící titulky, „seriózní“ Lidové noviny jednou přinesou článek, naprosto vycucaný a vyfabulovaný, že operní pěvecká špička kompletně dopuje a podplácí klaky, aby zničily konkurenci bučením na koncertech. V naprostě většině případů se na koncertech podle mých zkušeností spíš nedýchá soustředěním a pak freneticky aplauduje. Až mi to připadá klišovité. Ale že by se obecně bučelo? To jen jeden ublížený průměrný zpěvák prostě neměl formu a pokusil se vymluvit na obecný jev. Ti, co to umějí a kterým se nebučí, musejí být přece nadopovaní a přeplatili navíc klaku konkurence!
Stejný deník v posledním pátečním Lidovém magazínu bouří. Objektem a pro ně objevem je Markéta Irglová, nenápadná zpěvačka z Moravy, která žije se šéfem irských Frames a hraje s ním ve velmi příjemném snímku Once, jenž míří konečně k nám. A Lidovky vše uvádějí titulky jako Miláček Ameriky (to je vždycky nadsázka, Ameriku získat, to chce opravdu soustavnou mediální masáž, a ta není zadarmo) a co hlavně, že prý Once vyhrál festival Sundance. No, nevyhrál. Byl jsem tam, získali „jen“ cenu diváků a velmi solidní ohlas. A protože jsem tam byl, vysílali jsme o účasti Markéty Irglové na tomto mezinárodním filmovém festivalu v lednu ve zpravodajství - dvakrát v Událostech a po návratu byli oba protagonisté Once hosty Událostí v kultuře. To ovšem nadšenci z Lidovek neví, jinak by nemohli napsat, že u nás o ní nikdo neví. Umění vycucávaní z prstu, snaha připoutat za každou cenu.
Ale abych se vrátil k Radůze: první skladba novinky nazvané V salonu barokních dam je jakoby z jiného světa, jakoby opravdu chtěla připoutat pozornost komerčních rádií. Trochu ve stylu českých obecně populárních kapel. Zbytek je ovšem opět ta stará dobrá, až vynikající Radůza. Tedy ta stará - podstatně zvýšila podíl piana coby obsluhovaného nástroje na úkor akordeonu, jakoby chtěla uvolnit prostor nastupující Janě Vébrové. Všechny skladby a až na příspěvek od Jana Nerudy i texty napsala sama. Zaranžovala si desku. Do komornější podoby, až na onen úvod. Pryč je žižkovský drajv, přišel ho nahradit kultivovaný posmutnělý projev zkušené ženské, která už ví.
A ještě malý apendix v podobě upozornění na novou skupinu Floratone a její debutovou nahrávku. Nejsou to žádní začátečníci, kapelu vede Bill Frisell hlavním podle mě hostem je Viktor Krauss. Jeho nadupaná razance jakoby pozvedla Frisella k hutnějšímu zvuku a především a snad i konečně zpět k jazzovému, bluesovému a rockovému přístupu. Tedy pryč od názvuků country, ke kterým stále více směřoval. Pomalá, hutná a chytrá muzika je výsledkem, který posunuje kapeluje Floratone k nejzajímavějším debutům současnosti. Frisell k nám často zajíždí, posledně byl na Hradě a překvapivě hrál samé Beatles. Tak třeba přijede i s Floratone. Viktora Krausse jsem viděl na zmíněném Sundance a věřte mi, stojí to za to.