Zásadoví konzervativci hledí na všelijaké občanské iniciativy spatra. V demokratické společnosti přece všechno vyřešíme pomocí normálních mechanismů – od voleb až po interpelace poslanců. K čemu vytvářet všelijaké nátlakové skupiny, tisknout řádně zvolené ke zdi, vydírat je vzrušeným veřejným míněním? To je věru v pořádku. Takový postoj je legitimní, zvlášť když si soudný člověk uvědomí, jak je obecné mínění manipulovatelné, vrtkavé a nespravedlivé. Šikovný tvůrce a hráč ho dokáže vypustit jako zběsilou láji do klidných vod sebeslušnější země. Podobní "běsi" zvedli mnohokrát hlas lidu, který se tak lehce mění z hlasu božího ve vytí samotného ďábla, aby zasel škody (často nenávratné) do své vlastní duše.
Chobotnice zase otevírá dilema
Co když se ale ukáže, že manipulovatelní, vrtkaví a nespravedliví jsou zvolenci? Že jejich slovo, včera pronesené, otočí se za nedlouhý čas zcela na obrtlíku? A když navíc cítíme za těmito obraty cosi nevyřčeného, podezřelého? Jako v případě studie knihovny na Letné. Občanstvo odborné i neodborné diskutovalo o tom, zda se mu plán pana Kaplického líbí či ne. Nicméně brali jsme na vědomí, že komise, složená z lidí kompetentních, rozhodla, činovníci se přidali a nyní ty, jimž se návrh líbí, jeho realizace potěší, a ti, kdož s ním nesouhlasí, pokusí se zvyknout si nebo se přiváží k bagrům ocelovými pouty, jako například žertem sliboval pan prezident.
Ovšem – zjistili jsme – dlouho v nitru lidí veřejných (pražských zvolenců) cosi velmi neveřejně vřelo. Co, možná dozvíme se časem, až knihovna bude smazána ze světa a zejména z Letné. Někdo tvrdí, že v daném prostoru vznikne cosi související s Národním stadionem; hotel, parkoviště či podobně. Nechce se mi věřit, že by ti, jež jsme zvolili, měli v sobě tolik neomalené drzosti, aby toto byla pravda. Takový čachr byl by přece nejen politickou, ale i lidskou sebevraždou. Možná doopravdy, jak říkají jiní, nakonec zvítězil v ODS duch kolektivu, který vždy (dříve či později) dojde k závěru, že nelíbí-li se něco Václavu Klausovi (přes všechny výhrady jednotlivých straníků a funkcionářů k Otci Zakladateli), je nezvratným důkazem a výrazem „správného ódéesáckého myšlení“ nutkavá touha tomu zabránit.
Však ať je tomu, jak chce, podobné rozhodování skutečně zavání politickou zvůlí a arogancí. Politici tu nejsou, aby poroučeli, ale proto, aby sloužili. Jistě, neznamená to, že se mají stát korouhvičkou, která se otáčí dle okamžité nálady lidu. Ovšem svá rozhodnutí by měli opírat o pevnější a pádnější argumenty, než jak tomu bylo ve velmi vachrlatém odůvodňování náhlého, ba překotného vývoje myšlení pražských zastupitelů ODS ohledně Národní knihovny. Skuteční konzervativní politici, jimiž se dozajista „modří zastupitelé“ cítí být, by měli naplňovat moderní tezi, velmi přesně formulovanou kupříkladu politologem Kennethem Minoguem: „Politika je pouze průmysl služeb, jenž nám dovoluje hrát hru života.“ Čímž, prosím, se nemyslí služby, jež umožňují hrát zvoleným dámám a pánům hry sobě prospěšné.
Chobotnice tedy zase otevřela dilema, objala nás chapadly pochyb: do jaké míry mají občanské iniciativy vstupovat do veřejného života a snažit se jej ovlivnit? Odpověď se nabízí: pokud politici ve zřejmé situaci ještě zřejměji selhávají, kdo jiný než občané se má zlobit? Není důležité, komu by se „chobotnice“ na Letné líbila a komu ne. Podstatnější jsou zvláštní nepřesvědčivá tvrzení, proč tam být nemůže, a vůbec celý způsob, jak se k ní pražští politici najednou začali stavět.
Teď si pohrajme s oním vždy nejistým „kdyby“: Kdyby žil teď mezi námi jistý pan Voltaire a kdyby nesouhlasil s Kaplického plánem, asi by povstal a prohlásil: „Nesouhlasím s tím, jak ta knihovna má vypadat a kde má stát, ale stejně vášnivě odmítám způsob, jakým je s ní nyní nakládáno.“ Taková občanská iniciativa ve jménu kritického rozumu lze říci. Pokud se veřejná debata od toho odkloní a opět se změní ve vzájemné poštěkávání, zda se v případě Kaplického studie jedná o estetický vzmach nebo o chrchel, můžeme si veškeré občanské iniciování strčit za klobouk a všechno nechat na politicích.