Krejčíř tu bude zítra, křičely noviny předevčírem. ČT vyslala rychlého zpravodaje a ten zjistil, že to nejspíš bude nejdřív za dva roky. Zkuste si vzpomenout, kdy jste naposled slyšeli o Koženém. A jak dlouho se to ještě potáhne. Stejně jako velkolepé penále, které jsme zaplatili panu Železnému, opět bez výsledku případného trestního postihu. Jak dlouho se táhne případ Kulínského. Kam mizí všechna ta provinění všech těch spolupracovníků, agentů, členů všech těch minulorežimových vychytaných skupinek.
Vraťte nám pranýř!
Pomalu si zvykáme, že každému vše projde. Alespoň v čase přítomném. A s odstupem času přichází období mávaní rukou. Prosím vás, koho to dnes už zajímá. Je zřejmé, že se na to nějak tak obecně spoléhá. Pak stačí malá zprávička někde u dna novin, že se jako na nic nepřišlo.
Kdo rychle dává, dvakrát dává, zní známé přísloví našich předků. Velmi pravdivé a velmi aktuální.
Byl jsem nedávno na hradě Kosti, kde nám výborná paní průvodkyně podrobně popisovala mučírnu a praktiky tehdy užívané. Takové to okamžité vystavení na pranýři třeba. Člověk stál na náměstí či návsi s upoutanýma rukama a hlavou a ucpanou pusou. Na tabulce byla napsáno, co udělal a všichni si mohli tak nějak kopnout, vynadat mu, naplivat. Všem se ulevilo a potrestaný si jistě napříště dal pozor.
V horších případech pak přicházely na řadu takové ty drobné exekuce - useknutí prstu, ruky či čeho ještě, podle míry provinění. V horším případě pak následovalo několik institucionalizovaných stupňů tortury. Víceméně bez presumpce neviny. A tak, až když někdo vydržel nasazení palečnic, španělských bot, protahování na skřipci či opakovanou koupel v kleci, byl považován za nevinného.
Vypadá to hodně krutě ale tehdy i teď existovala jedna cesta, jak se tomu vyhnout. Nezločinit. I když - na druhé straně - o spravedlivosti tehdejšího soudnictví, nebo jak bychom to mohli nazvat, si mnoho iluzí dělat nelze. Ale o tom dnešním ano?