Nyní moje osobní prohlášení: jsem pro, abychom přispívali v nemocnicích na jídlo. Doma taky jím a nečekám, že to se mnou Hospodin vyřídí jak s ptactvem nebeským, které - jak známo - neseje, ale zobe. Ovšem představa pana ministra Tomáše Julínka, že příspěvek na menáž udělá z pacienta sebevědomého občana, který odmítne blafy, zařadil bych kamsi do sfér snílkovství. Zvětšiny nedovolí si to zdejší človíček ani v restauraci, potažmo v hospodě. A ve zdravotnickém zařízení, v němž přebývá s pocitem rukojmího?
Sotva se promění desetiletí pěstované pocity a vztahy. Lze předpokládat, že jediné změny dočkáme se ve slovech. Na nesmělou otázku, zda by jídlo nemohlo být poživatelnější, místo „Co byste chtěl(a) zadarmo?!” zazní “Co byste chtěl(a) za padesát?” A pacient opět zachvěje se obavou, že by mohl upadnout v nemilost a co by to později nadělalo s jeho zdravím, ba životem. Kdepak nějak se ozývat tváří v tvář bílým plášťům. Představa, že paní jídlonoška si na pacienta postěžuje sestře, která to pošle dál doktorovi a ten, až našince uvidí na operačním stole, jenom ucedí: "Tak to je ten kverulant, co si stěžoval, že rýže je slepená,” a uřízne člověku zdravou nohu místo nemocné ruky, je v našich myslích příliš naléhavá.
Proto možno panu ministru Julínkovi v této souvislosti shovívavě povědět: "Věř a víra tvá tě uzdraví!” Opravuji: nasytí.
