Případ záhadné Aničky a lidí kolem ní nabývá rozměrů antické tragédie, kombinované s béčkovým thrillerem. Je to bezesporu smutný příběh a stýkají se v něm tragédie mnoha lidí. Protože žijeme v moderní době, pohrávají si s ním samozřejmě i média. Nemají-li nové informace, šikovně přemelou staré a zase je co napsat na první stránku.
Časem to celé zevšední, objeví se nová story a pravá-nepravá Anička pomalu zapadne. Takový běžný koloběh současného světa. Vždyť vzpomeňme ještě nedávno bombasticky a pateticky zpracovávaných osudů lidí, které zasáhla sebevražda hudebníka Karla Svobody. Propralo a do světa se vytroubilo všechno, co se dalo najít. Co se nenašlo, to se domyslelo nebo docela vymyslelo. Bez ohledu na to, jak se to dotkne duší a srdcí zainteresovaných.
Příběh Aničky, Ondřeje a lidí okolo nich je ještě o to zajímavější, že se v něm objevují prvky dráždivého tajemství, zatím nerozpleteného. O to fantastičtější mohou být spekulace novinářů, korálky dohadů se mohou navlékat, jako když si děti hrají. A kolik lidí na tom všem se může řádně přiživit! Ten mravoličně odsoudí tu zúčastněné, tu stát, který si s tím neví rady, tu společnost, která produkuje takové jevy a ještě je k nim docela lhostejná! Jiný rozvine své detektivní vlohy a najde tolik možností vysvětlení, že zůstává rozum i srdce stát. Další nabídne pomocnou ruku, ale samozřejmě, aby o tom kdekdo věděl. Dá se toho najít, jak si s příběhem pohrát a rozvinout jej od první strany až po rubriku dopisů čtenářů!
Žijeme ve velmi otevřené době. Soukromí jedinců je sice halasně vytrubováno, ale ještě halasněji porušováno. Jediné, čím se mohou veřejně pitvaní utěšovat, je skutečnost, že zájem o ně brzo opadne, protože nervy otrlého občanstva potřebují nové, dráždivější sousto. Média je ráda poskytnou. Krom toho, že je náš čas velmi otevřený, je také značně drsný. Trýzníme se v něm navzájem, tu sice v mezích zákona, ale často o to hnusněji, tu za těmito hranicemi. A když se tak navzájem mučíme, nakonec ještě přiloží palečnice tzv. veřejný zájem, touha obecenstva po informovanosti a povinnost médií ji uspokojit.
Vzpomíná se občas na období poprav, které se stávaly zábavným divadlem pro lid. Vznešení i prostí vzrušovali se pohledem na lidi lámané v kole. Jak kdysi zpívali Voskovec a Werich: „Nedivte se, to byl středověk!” Dnes u představy něčeho takového osvíceně pozvedneme obočí. Ovšem vzápětí si pustíme televize, rádia, otevřeme noviny, klikneme na internet a stáváme se podobnými diváky. Pouze kolo mediálního světa drtí nikoliv těla, ale “jenom” duše námi sledovaných.
