Co s námi udělá ruský bdělý zájem?

Rusové se velmi zajímají o případnou americkou radarovou základnu u nás. Generálové vyhrožují, že na země Koruny české zamíří svoje rakety, ministr zahraničí Sergej Lavrov nám nabízí kursy v demokracii. Vcelku ruský medvěd mručí, jako by ho ze zimního spánku neprobudily včely, ukládající první várku na chutný med, ale bolavé zuby. Bude nyní zajímavé sledovat, co nadělá tento bdělý a podrážděný ruský zájem s českou veřejností. Bezesporu komunisté ožijí, jako by je Marfuša ošplíchla živou vodou. Pro ně se probouzejí car -- jasné slunéčko a bohatýři Ilja Muromec s Čurillou Plenkovičem dohromady. Zbytku společnosti se spíše zdá, že se začal protahovat Slavík Loupežník. Hvízdne a po kolena do země propadneme. A teď, jak na jeho prsty v rozšklebené hubě reagovat?

Jsou tací, jimž v zátylku vstanou příslovečné chlupy a chvějivým hlasem pronesou: "Pozor, přátelé, Rusové se zlobí! S tím bychom měli něco dělat… Vstříc vyjít. Sůl na chleba začít sypat. Ruku podat. Srdce na dlani přinést. Přece si nerozzlobíme nedalekou velmoc!? Když si vzpomenou, pouhým jedním raketovým pšoukem sfouknou nás jako hromničku!”

Druzí po furiantsku poručí pravý český punč a zvolají: "Tak jestli měl ještě někdo nějaké pochyby o té základně, tak ať je rychle pustí z hlavy! My těm drzým imperialistickým ruským pacholkům ukážeme, zač je toho loket! Vůbec bych se s nimi nebavil! Zadek jim nakopat! Jo, a aby nebyla mýlka: ten punč, ten platím já!”

Věru, pěkné dvě šance, jak se vyrovnávat se skutečně neomaleným ruským vměšováním do našich záležitostí. Vždyť neříkají už ani to staré prolhané: „Eto vaše dělo!” následované po pár týdnech tetováním Národního muzea sovětskými kulkami. Rovnou vyhrožují: “Eto i naše dělo!” Většině odborníků je přitom jasné, že Rusové se samozřejmě nebojí radaru u nás a deseti raket v Polsku. Chtějí jen dát najevo, že v tom širém světě, který se k nim zachoval tolik nevděčně, když ho chtěli zaplavit svou širou duší, oni ještě něco znamenají. A touží to předvést také zahraničním bývalým poslušným, kteří nějak rychle a snadno zapomněli, jak to bylo krásné v „táboře socialismu a míru”: když v Moskvě cara-generálního tajemníka zabolelo břicho, kolaborantští místodržící v Praze či Varšavě (Berlíně, Sofii, Budapešti atd.) vydali příkaz všemu lidu posadit se na latriny a tlačit. Ale hlavně doma, svému poddanstvu, které má od věků rádo silné cary a respektuje ostré bojary, se chtějí ukázat. “Jsme zase tu!” chtějí říci ruští představitelé a vlastně se jim ani není co divit. Ruská tradice je velmocenská a měla-li by přistoupit dlouhodobě na přihrávání druhými a časem možná třetími a nakonec kdo ví kolikátými houslemi, to by mohlo znamenat zánik mocnosti. Což by nemuselo přinést nic pěkného ani pro ostatní, protože jak známo: spadne-li do vody velký kámen, daleko stříká.

Nemáme ovšem jenom výše uvedené dvě možnosti reakce. Je ještě jiné rozuzlení: hezky česky nebo anglicky Rusům vysvětlit, že nás ani nenapadá konstruovat něco proti nim. Nejspíš takovou argumentaci podpoří i strejda zpoza velké louže. Vždyť ten si s Rusy pořád něco šeptá, aby ostatní neslyšeli. A potom už se případných ruských impertinencí netřeba všímat. V klidu si všechny problémy, výhody i zádrhele okolo základny probrat doma i v NATO a samozřejmě se spojenci Spojenými státy. A dojdou-li příslušné námi volené orgány k tomu, že je radaru nám i našim spřízněncům třeba, potom ho postavit, i kdyby ruský míša na motorce jezdil. Že by přesedl na tank či dokonce na raketu a vydal se do brdských lesů, na to si v současné světové politické i vojenské konstelaci dá převeliký pozor.