Žili, byli kdysi dva. Dobrý bohatýr, jmenoval se Sovětský svaz. Zlý loupežník pak Spojené státy americké. Moskevský bohatýr bránil pracující před sluhy zaoceánského lapky – žraloky z Wall Streetu a jestřáby z Pentagonu. Takovou hezkou pohádku nám vyprávěli desetiletí. K tomu přidávali prastaré proroctví, že v Čechách bude dobře, až se napije kozácký kůň z Vltavy.
Jak by chtěl být Putin zase samovládce
Inu, časem jsme zjistili, že se to s tím hodným bohatýrem a zlým loupežníkem má trochu jinak a že začne-li střapatý koník upíjet ze stříbropěnné, hrozí, že ji co nevidět docela vychlastá až k ostnatým drátům u šumavských pramenů. A ukázalo se také, že síla bohatýrského dubiska není zdaleka taková, že by se nedalo rozviklat. Tým Ronalda Reagana tomu říkal uzbrojit.
Bohatýrova říše se rozpadla. Car - jasné sluníčko - přestal zářit nad polovinou světa, bojaři, vládnoucí v porobených zemích, přišli o neomezenou moc a prebendy. A ty země si začaly žít po svém. Bohatýr, pravda, zůstal mocným, ale už ne velmocným.
Samozřejmě, že oslabená pozice Rusko zlobí. Historicky se cítí být jednou ze zemí, na niž se při parcelaci světových zájmů nesmí zapomínat a neustále si připomíná, že se po desetiletí parafrázovalo staré úsloví ve smyslu, že kam vstoupí noha ruského vojáka, odtud neodejde. Ovšem kupříkladu z Čech, Moravy a Slezska nakonec mašírovat musela a s žádnou parádou. Fanfáry se nehrály, spíše teskné dumky.
Nyní by nám chtěl Vladimir Putin připomenout, že ve velké ruské duši zůstává stále skrytý sen o širé stepi nedozírných strategických zájmů. A na ní že je i Česká republika. Podle něj si nesmíme dělat, co chceme, a jednat se svými spojenci, jak nám dle našeho názoru vyhovuje. Putin si to zkrátka nepřeje. Poslal nám tedy poselství, za báťušky cara se tomu říkalo ukaz. Prostě takové nařízení: "Budeš-li zlobit, kozáky vyšlu!” V Putinově případě střely Topol–M a další zbraňové systémy. Marné je vysvětlování, že protiraketový systém není zaměřen proti Rusku, vždyť co by těch deset raket znamenalo proti ruské kosmické artilerii! V Moskvě historicky slyší jenom to, co chtějí. A musejí dát najevo, že pořád nepřestali být velkomožní páni, kteří něco znamenají. Vždyť jak by jinak před svými poddanými vypadali…
Slova z Moskvy znějí zlověstně. Ovšem otázka je, jaký mají důvod a jaké zázemí. Vyhrožovat raketami je poněkud nemoderní a taková argumentace staví Rusko kamsi do dob minulých. Teď uvidíme, jak se zachovají ostatní a především: jak se k výhružkám imperiálního stereotypu postavíme my. Možná se láme chleba, přichází okamžik, kdy budeme konečně a definitivně demonstrovat, že už nejsme ruská kolonie.