Saddám Husajn vstoupil do našeho života ještě silněji a nemilosrdněji, než jsme si mysleli. Malé děti si hrají na jeho popravu a při této hře umírají. Vzor této hříčky, skutečná exekuce na iráckém diktátorovi, se stala hitem internetové zábavy. Slovo "zábava“ není cynická nadsázka. Stačí se projít mnohými vzkazy, které elektronickým světem kolují, přečíst si poznámky k událostem mnohdy tragickým. Anonymita, možnost rychlého vyjádření, to všechno otevírá prostor pro nebývalou otevřenost, hraničící s bezcitností a často ji překračující. Citlivé duše řekly by špína.
Děti si hrají na popravu
Saddámova poprava a její internetové zprostředkování, včetně důsledků v podobě mrtvých dětí, to je diskutováno na celém světě. Většinou ovšem přehlédneme reakce na události méně světové, kupříkladu debatu k nedávnému tragickému úmrtí ženy, která šla před Vánocemi zkontrolovat kapra v nádržce na zahradě a při tom se nešťastnou náhodou utopila. Internetová rozprava, jež se kolem toho rozproudila, byla děsivá. Ten humor už se nedal nazvat černým. Vlastně ani ne humorem. Byly to z většiny jenom sprosté glosy, urážející každou jen trochu citlivou mysl.
Internetové diskuse se hemží xenofobií, rasismem, antisemitismem, politickou nesnášenlivostí či obyčejnou lidskou sprostotou. Samozřejmě, že samo médium za to nemůže. To jenom umožnilo svými specifickými rysy, abychom ze sebe ten kal vypouštěli vcelku beze strachu, že by nás kvůli tomu někdo mohl adresně odsoudit. Vlastně internet vykonal kus dobré práce. Debaty, na něm probíhající, vcelku jednoznačně a nemilosrdně odhalují duši značné části veřejnosti, to, co v jiném druhu komunikace zůstává skryto. A nejen děti tak stále více poznávají, že i smrt vlastně může být jenom taková hra. Kunderovsky řečeno: lehká až k nesnesení. Nebo naopak: nesnesitelná až k lehkosti.