Je těžké se ubránit srovnávání, když člověk sleduje boj kandidátů na prezidentský úřad ve Francii. Čím víc se blíží datum prvního kola přímé volby prezidenta Francouzské republiky, 22. dubna, tím neodbytnějí se mi vybavuje atmosféra, která panovala u nás loni před parlamentními volbami, a vůbec atmosféra politického života u nás.
Svět podle Zdeňka Velíška (69)
Občan a politika: ve Francii a u nás
Prezidenta republiky volí Francouzi přímou volbou. Takže kampaň k prezidentským volbám – ta neoficiální - je ve Francii vedena jako všeobsahující politická diskuse, do níž je postupně vtažena - i když spíš jen pasivně - valná většina Francouzů. Tím slovem „všeobsahující“ se pokouším vystihnout to, že v ohnisku pozornosti kandidátů i veřejnosti je široký okruh hlavních politických témat. Domácích, ale i zahraničních, vzhledem k tomu, že Francie se považuje za evropskou i světovou mocnost a francouzským voličům ani tohle není lhostejné.
Obecně se dá ale říci, že v kampani před prezidentskými volbami zazní recepty jednotlivých kandidátů na všechny bolesti současného života Francouzů. Počínaje nezaměstnaností a konče pravda, že Sarkozy se úporně zaměřuje na témata bezpečnosti, ilegální imigrace a tzv. národní identity, kterou masové přistěhovalectví ohrožuje, takže Royalová je nucena reagovat „vlasteneckými” postoji a zůstává jí méně času na „její” zbraně: na vlastní návrhy řešení sociálních problémů mládeže, žen, rodin atp. Ale ani Sarkozyho, ani Royalovou či kteréhokoli jiného kandidáta nenapadne překročit mantinely debaty o tom podstatném: o tváři, kterou Francii hodlají dát, vyhrají-li volby.
U nás se to podstatné, tedy skutečné cíle té které politiky, účelově halí do clony skandálů, vzájemného obviňování z úniků informací, z neoprávněných odposlechů, z korupce…. Tím spíš mi pak Francie před nadcházejícími prezidentskými volbami připadá jako mísa, v níž se dlouho hněte, a taky nakonec solidně uhněte těsto, z kterého pak samotná volba prezidenta upeče koláč příští francouzské domácí i zahraniční politiky, čitelné a priori nejen pro Francouze, ale také pro ostatní Evropu. Hnětou a pečou v podstatě všichni!
Problémy zásadní a problémy zástupné
Právě teď mě asi podezíráte z nekritičnosti vůči Francouzům. Ale můžete mít pravdu jen potud, jste-li schopni prohlásit, že to únavné vzájemné obviňování českých politiků z nepřeberné škály nepravostí na vás nemá vliv, že vás neodvádí od toho, abyste se přes tuhle hustou clonu dopracovali až k podstatě a k dopadu politiky stran a osobností na život země. Obávám se, že všichni či drtivá většina z nás uvízneme v mlze zástupných problémů a unikne nám to podstatné, co se nás bude bezprostředně dotýkat.
A jestli vám přesto připadá, že Francouze v tomto smyslu idealizuji, tak to dělám jen v dobrém úmyslu postavit vám před oči pozitivní příklad. Stejně si ale myslím, že Francouze moc idealizovat nemusím, chci-li dokázat jejich přímou účast na politickém dění v jeho pravém slova smyslu. Vzpomeňte si třeba na drama kolem loňského zákona o rovné šanci, kterým premiér de Villepin, ač to neměl v úmyslu, ve skutečnosti zbavil „rovné šance“ absolventy vysokých škol. A to tím, že jim sice nabídl jistotu zaměstnání po škole, ale za nižší platy než je zákonem zaručený minimální příjem. Okamžitě byly vysokoškoláků - a odborářů - plné ulice. Každý týden. Dokud jejich vytrvalý protest nedonutil premiéra k odvolání už přijatého (!) zákona. Napsal jsem tehdy někam: vida, přímá demokracie po francouzsku!
Energické projevy „vůle lidu“ nebo i vůle jednotlivých společenských vrstev a profesních skupin v pouličních protestech a masových manifestacích, to je živelná forma francouzské přímé demokracie. Ve Francii ji mají zažitou. Politická sféra je na ni citlivá a vždycky na její projevy reaguje. Přímá volba prezidenta republiky, to je naopak forma přímé demokracie zákonem posvěcená a v ústavě zakotvená. A k té zase nejsou lhostejní francouzští voliči. Zde je důkaz: Když se v minulých prezidentských volbách dostal do druhého kola spolu se Chirakem antidemokrat Le Pen, zmobilizovala se v téměř každodenních manifestacích „ za Republiku” celá demokratická Francie a dala ve druhém kole Chiracovi 82 % hlasů. Něco ohromujícího, když v prvním kole dostal jen 19,9 %!
Přímá volba prezidenta Francouzské republiky není jen referendum o politikovi, kterého si občané vybírají do čela státu. Je to také referendum o Francii, o tom, jakou Francii chtějí Francouzi v tom kterém okamžiku mít. Je tomu tak i tentokrát.
Pro úplnost dodám, že i ve Francii se v právě probíhající předvolební kampani vyskytly pokusy diskreditovat nějakým vhodným „skandálkem“ oba hlavní kandidáty na prezidentský úřad. Nesplnilo to očekávaný účel. Lidé se kvůli tomu nepřestali zajímat především o to, co jim prezidentští kandidáti nabídnou v rovině ekonomické, sociální, politické, a dnes už i ekologické. Nemělo by to překvapit. Francouzi měli v prostředí ideální demokracie příležitost se tomu učit po generace. A na druhé straně politici se zase naučili chápat, že francouzským voličům neimponuje drsnost, vulgárnost, agresivita či jakákoli jiná manýra, ale věcnost. Proto je vulgarit a osobních útoků v prezidentské kampani ve Francii - a ovšem i v jiných evropských tradičních demokraciích - pramálo. Nebyly by účelné. Málo je také zástupných problémů – skandálů a afér - kterými by politici, a jejich ozvěna, média, bránili veřejnosti v rozhledu po skutečném politickém horizontu. Francouzské veřejné mínění je už imunní proti záměrně inscenovaným krajnostem, které jsou sice v politickém boji možné v každé demokratické zemi, ale v zemích s dlouhou tradicí demokracie se už jako politická zbraň zdiskreditovaly, ztratili účinnost, jsou deklasované.
Dožijeme se toho jistě i u nás. Naučíme se. Vždyť právě v těchto dnech už se učíme vnímat víc podstatu a dopad navrhovaných reforem, než dopad nepodstatných „zástupných problémů”, kterých jsme už všichni přesyceni a u kterých už jen stačí si uvědomit, že jsou „zástupné”. Že realitu spíš zakrývají než odkrývají.
(Pozměněná verze textu, který právě vyšel v posledním
čísle „Týdeníku rozhlas“)