Vyprávěl mi nedávno kamarád, co se pohybuje okolo fotbalu, takovou zajímavou teorii. Náš fotbal prý řídí peníze. Ale ne tak, jak to známe z Ivánka, kamaráda. Úplatky kvůli výsledkům. Tahle hra je vyšší.
Ucho Svobody: Prachy na fotbal i jazz
Je známo, že fotbalu rozumí každý. A tak se fanoušci diví, často zírají a zoufale se rozčilují, koho že to trenér zase postavil. Jak může zas a znova nasazovat toho a toho a naopak se vykašlat na tamtoho, ten přece dal minule gól, hned jak ho poslali na trávník a je evidentně v laufu! Příčina je prý zcela jednoduchá. Sestavu určují velcí fotbaloví šíbři, muži, kteří se živí prodejem hráčů. V našich podmínkách se netočí přímo stamilióny, jako třeba u Ronaldinha, ale desítky to spolehlivě jsou. A z nich kape. Který trenér by odolal?! Prostě podle pokynu postaví hráče, kterého šíbr potřebuje předvést, podle vzoru snad to vyjde. A je odměněn. Tedy celý ten řetěz - hráč, šíbr, trenér, funkcionář.
Bylo takové šťastné období před čtyřmi lety, kdy se urodila vskutku výborná hráčská generace a bylo skoro jedno, kdo naskočí, pánové byli skutečně ve formě a šlapali. Ale jen to začalo skřípat, už je to zase evidentní. Dovedete si za těchto okolností představit vhodnějšího nástupce než pana Radu? Fotbalového i trenérského nevýraza, znalce těchto poměrů, tvárného, nadrženého, aby i jemu začalo kapat? Proti němu nevyzpytatelný a relativně silný Chovanec a nedej bože nějaký cizinec nemohli mít šanci.
Nezní logicky, ta kamarádova zkušenostní spekulace?
Ale sport je vůbec zajímavá oblast. Všechna média nedávno přinesla přičinlivou zprávu o módní přehlídce našich olympioniků. Nijak nikomu nevadilo, že každičký kousek těchto nádherných hadříků byl opatřen známým logem. Ostatně logy se to hemží v každé sportovní zprávě, v názvu kdejaké ligy, při přenosech na obrazovce, ve zpravodajství, kdekoliv. Sport může věci, o kterých se jinde ani nezdá. Jakoby měl jiná pravidla. A nějaký pitomec se teď zabývá půlmiliardou na podporu pražských divadel. To je cena jednoho Ronaldinha!
Na náměstí Přemysla Otakara II., krále železného a zlatého, v Českých Budějovicích skončil včera večer třetí ročník Bohemia Jazz Festu. Akce, kterou vydupal ze země Rudy Linka. Kytarista, žijící v New Yorku, kam emigroval přes Švédsko dávno tomu. Prostě si usmyslel, že naruší agónii jazzu a doveze ho lidem v Česku ve špičkové kvalitě a zdarma. Vynikající američtí i evropští muzikanti ovšem hrají za honoráře, není to žádná charita. Bylo prostě nutno získat podporu těch měst, sponzory, donátory a vše se mohlo rozběhnout. Letos tu byl John Scofield, Ralph Towner, Yellowjackets s Mikem Sternem, Tuck a Patti, abych zmínil jen některé. Co večer, to skvělá muzika. A ostatní promotéři, kteří pracují běžným způsobem, tedy vybírají vstupné, nemusí brečet. Určitě si někdo z těch na náměstí najde cestu i k nim.
Málokdo ale ví, že pan prezident festivalu se dokázal i zadlužit, aby akci mohl rozjet. Protože je známo, že začít je lehčí, než pokračovat. Po letošním ročníku se zdá, že se mu to podaří. Mediální pozornost stoupla, Česká televize je dokonce mediálním partnerem, města si uvědomila, že mohou mít na náměstí cosi prestižního a firmy svá loga představují těmto náměstím plným lidí. Uzavřený kruh.
Včera večer jsme živě z budějovického náměstí vstoupili do Událostí. Když jsme rámovali záběr, upozorňoval jsem kameramana, aby se vyhnul logu sponzora. Proč vlastně, když v té samé relaci, tedy v její sportovní části, se to jimi jen hemží? Je hudba pro lidi míň důležitá, než Hody, skoky, údery?