Probírat se vlastním archivem je někdy horší, než skutečnost sama. Ta, když se děje, je jaksi řidší, člověk přece jen chodí spát, dělá spoustu rutinních věcí, snídá, kouká se po ulici, potkává různě příjemné lidi a skoro nic z toho se ani cípečkem nemůže dostat do paměti na delší dobu, než jeden týden, natož pak do archívu. Tam se dostanou jen koncentráty, a hodně často jen ty nemilé.
Moje noční můra
Nedávno mi vyšla kniha o české privatizaci, práce na ní byla příležitost archív otevřít. Snažil jsem se co nejpodrobněji prozkoumat historii vzniku, přesněji nevzniku zákona o investičních společnostech a investičních fondech, který pak v květnu roku 1992 dostal od Federálního shromáždění číslo 248/Sb. Od května 92 je to moje noční můra. Z toho, co jsem vyštrachal v archívu, šel opravdu děs.
Můra dostávala s přibývajícím časem stále milosrdnější podobu jen jakéhosi ošklivého závoje, protože podrobnosti postupem času bledly, byly zasuté hluboko v archívu a některé vystouply na povrch v plném děsu, až když jsem archív otevřel. Cítím se dnes vinen, že jsem tehdy na špičky federálního ministerstva financí víc neřval, ale konfliktů s nimi jsem měl tehdy tolik, že na další jsem už neměl sílu, hlavně ale čas, moje česká vláda končila v červnu 1992.
Připomeňme, že celá přípravná fáze kupónové privatizace, počínaje registrací kupónových knížek a konče předkolem, během něhož držitelé investičních kupónů investovali své body do investičních privatizačních fondů, probíhala v režimu legislativního vakua. To vzniklo pasivitou federálního ministerstva financí. Jeho nečinnost tehdy nikdo nechápal, smysl nabrala, až když se naplno rozběhlo tunelování fondů v období po skončení kupónové privatizace v polovině 90. let. Vakuum trvalo od října 1991 až do května 1992. Zaplňoval jej vynikající provizorní předpis, připravený na slovenském ministerstvu privatizace, kterému tenkrát velel Ivan Mikloš. Podle předpisu „jela” v onom mezidobí obě národní ministerstva privatizace a obě proto také byla právem ”v klidu”.
Federální ministerstvo financí, odpovědné za legislativu, mohlo tento předpis už v září 1991 vzít a předložit Federálnímu shromáždění jako návrh zákona. Neudělalo to však, mělo jiné úmysly. Slovenský předpis totiž obsahoval jednu větu, která se ukázala jako klíčová a její nezařazení do definitivní verze zákona mělo osudové důsledky pro celou třetinu DIKů, kteří svěřili své investiční body fondům. Ta věta ve volné interpretaci říkala, že poté, co se fondům po skončení posledního kola kupónové privatizace připíší na účet získané akcie, zakladatelé fondů „sníží základný kapitál o peňažnú sumu, ktorú zakladatel vložil do fondu ako základný kapitál pri jeho založení”. Výsledkem toho bude, že základní kapitál fondů budou tvořit výlučně akcie bývalých DIKů.
Autoři slovenského předpisu dobře věděli, co hrozí, když by akcionářem fondu zůstal jeho zakladatel. Proto trvali na snížení základního kapitálu fondu právě o jeho vklad, takže by na valné hromadě neměl žádná hlasovací práva. Jeho úloha by byla nadále přesně taková, jaká má být, totiž čistě správcovská a nikoli vlastnická. Ponechání zakladatelů fondu v roli akcionářů, jako důsledek vypuštění oné klíčové věty z definitivní verze zákona, pak způsobilo, že zakladatelé pomocí svého malého povinného vkladu ve výši pouhých sto tisíc korun skutečně kontrolovali celý majetek ve fondu, včetně toho, který patřil jednotlivým malým akcionářům.
Vypuštění té jedné nenápadné věty lze snad přirovnat k tragedii obřího Jumbo jetu, kterému těsně před startem k letu přes Atlantik někdo napiloval trubičku od přívodu paliva. Nikdo si toho nevšimnul, stejně jako nikdo z Federálního shromáždění nepostrádal v předloze zákona onu vypuštěnou větu. Zakladatelé fondů pak začali dárek od nic netušícího Federálního shromáždění bohatě využívat. Majetek fondu, nad nímž jim čerstvě přijatý zákon zjednal zdarma totální kontrolu, začali přečerpávat ve prospěch spřízněných osob. Ty si už mezitím hladově rozestavěly kolem fondu své prázdné nádoby.
Vynalézavost technik přečerpávání jako by ani neměla meze. Zakladatelé fondu se právem pokládali za vlastníky fondu, kontrola nad fondy se pak skutečně prodávala. Cena, kterou zakladatel za fond inkasoval, pak bez jakýchkoli skrupulí a zastírání indikovala, že se prodává celý majetek fondu, i ten cizí, který nepatřil zakladatelům, nýbrž akcionářům. Prodávalo se privilegium nakládat s cizím majetkem jako se svým vlastním. Privilegium je, jak víme, výsadní právo udělené panovníkem. Ten ho vždy uděloval v očekávání loajality obdarovaných v podobě reciprokých poddanských protislužeb.
Ten děs, který na mě šel, když jsem se probíral archívem, pocházel z toho, že se nade vší pochybnost ukázalo, že odborníci z nižších pater hierarchie ministerstva financí přesně věděli, jak to má být. Věděli přesně totéž, co jejich kolegové ze Slovenska. Věděli, že majetek zakladatele jako správce fondu a majetek akcionářů se nesmí smíchat dohromady, že se musí držet odděleně. Je to ostatně kánonické pravidlo respektované na všech finančních trzích světa.
Navždy však zůstane tajemstvím, jak se mohlo stát, že tato odborná znalost nepronikla z úrovně ředitele odboru k náměstkovi ministra a dalším politickým špičkám federálního ministerstva financí, nebo spíše, proč byla pro ně nepřijatelná. Tajemství si totiž mezitím dvě zúčastněné osoby, ředitel odboru a náměstek ministra, vzaly s sebou do hrobu.
Také někteří prominentní právníci věděli, jak to má být, že majetek zakladatelů investičního privatizačního fondu a majetek určený ke kolektivnímu investování jsou dvě různé věci. Publiku to ale sdělili skoro nezaznamenatelně - asi tak, jako když se v americkém protestantském kostele oddávající pastor zeptá přítomných, zdali vědí o něčem, co by mohlo zabránit nadcházejícímu sňatku. Pokud ano, tak ať to řeknou nyní, nebo navždy mlčí. Načež v koutku kostela někdo neslyšným hlasem a do rukávu zamumlá „ten pán je už ženatý“. Na neoddělení obou druhů majetku byly založeny ty největší postprivatizační švindly a krádeže ve fondech.