Stačí se podívat na nové zprávy jednoho čteného serveru před několika minutami. Otvírák, neboli nejdůležitější zpráva, je o nějakém řezníkovi, co někoho rozřezal. A nebylo to prase. A jinak? Ten zabil toho, chodci umírají jak můry, motorkáři vyrážejí na silnice prakticky pro jistou smrt. Fascinace tragédiemi začíná ovládat tuzemská média pořád důrazněji. Čtenáři to zřejmě chtějí a média se snaží. Napříč bulvárem, seriózností, věcností i barvami dobíhají na poslední chvíli před uzávěrkou za pozůstalými, aby se jich investigativně zeptali, co tomu říkají. Že jim zemřel otec, utopila se dcera, bratr je bestiální vrah nebo manželka aspoň pořádně krade.
Ucho Svobody: Hrůza! Rozřezal ho na cimpr campr a motorkáři padají jako netopýři
Musíme tam mít reakci, jak říkají šéfové. A novináři, ať už je učili, co chtěli, ať už si myslí cokoliv, jdou. Klepou na dveře, klepou se, co bude, a doufají, že aspoň nikdo neotevře.
V přímém přenosu jsme svědky popisů týrání dětí, vstupujeme do temných kobek, abychom se dozvěděli, co že to tam mučitelé s mučenými dělali. Slovo mučit samo o sobě už dávno nestačí. Chceme vědět jak, kolikrát, co všechno se dá vymyslet a co vydržet. Ne snad, že bychom se inspirovali. Spíš třeba naopak, abychom mohli odsoudit, ale taky se třeba tak trochu ve skrytu pokochat.
Byly časy, kdy tato agenda patřila do rubriky Černá kronika. Jen skutečně do nebe volající případy ji překračovávaly. Dnes se na první strany derou nenápadité mordy, pré mají hromadné nehody, ohně, výbuchy, situace, kam se hned řítí televizní štáby s přenosovou technikou, aby přinesly co nejčerstvější pohled na danou tragédii. Nejlepší je dorazit ještě, když hoří, když nakládají na nosítka, oddělují kov od tkáně. A uřícení hasiči, záchranáři či policie pak do kamery dýchají svá „dělali jsme, co jsme mohli“.
Asi nám chybí pořádný konflikt, válka nejlépe. Aby se ze smrti, mučení, pronásledování a likvidace staly běžné součásti každodenní reality. Teprve pak bychom možná zase začali vyhledávat klidná zákoutí a snažili bychom je zprostředkovat publiku. V přímém rozporu se starou pravdou zhudebněnou Karlem Krylem - inter arma silent Musae.
Žijeme v obrácené době. V době, kdy nestačí napsat normálně třeba - „Čína se zlobí na Jižní Koreu, že zveřejnila záznam zkoušky zahajovacího ceremoniálu olympiády“. Lidové „seriózní“ noviny zprávy titulkovaly: „Čína zuří!“ A navíc, opravdu, ptali se jich? Zuří třeba stejně jako kterákoliv automobilka, když na veřejnost „proniknou“ záběry jejího nového modelu?