V roce 1989 bylo na území dnešní České republiky pět desítek cukrovarů.Zbývá jich právě jen deset. Další tři hodlá jejich vlastník, britsko-francouzská společnost Eastern Sugar, zavřít. To je špatná zpráva nejen pro jejich zaměstnance, ale i pro pěstitele řepy. Eastern Sugar je totiž držitelem jedné pětiny české kvóty na produkci cukru. Společnost ji dostala od české vlády. České vládě stanovila kvótu (tedy horní hranici objemu produkce cukru) Evropská komise v rámci "reformy v odvětví cukru," kterou EU letos zavádí jako doplněk reformy své Společné zemědělské politiky.
Svět podle Zdeňka Velíška (58)
Hořká pravda o sladkém cukru
Eastern Sugar se nyní rozhodla onu pětinu české kvóty na produkci cukru, jíž je držitelem, vrátit nikoli české vládě, ale Evropské komisi. Za úplatu. Evropská komise takové rozhodnutí samozřejmě vítá, protože je v souladu s nově vyhlášenou ”reformou EU v oblasti cukru,” neboť přinese podstatné snížení produkce cukru v jedné ze členských zemí, v České republice. Evropský cukr, vyráběný z cukrovky, není schopný konkurovat dvakrát lacinějšímu cukru produkovanému z cukrové třtiny. Kdyby se Eastern Sugar rozhodla vrátit svou část české kvóty české vládě, tedy nepřímo českému zemědělství, dal by se limit stanovený na produkci cukru v ČR využít v plné výši. Pokud by ovšem pěstitelé našli pro svou cukrovku přiměřeně vzdálený cukrovar.
V Bruselu jsem se během dvoudenního pobytu dověděl, že když se Eastern Sugar chová tržně, chová se regulérně, neboť má právo s kvótou, kterou dostala od české vlády, naložit podle komerčních, nikoli morálních zásad. Když ji vrací Evropské komisi, nečiní nic nezákonného. Naopak, jedná v souladu se záměrem ”reformy EU v oblasti cukru,” neboť přispěje ke snížení výroby cukru. Jiné členské země (Irsko, Itálie, Španělsko) jsou v radikálním omezování výroby cukru mnohem dál. Irsko přestalo cukr vyrábět vůbec. „Reforma v oblasti cukru” se zatím rozbíhá jen těžce, takže zaplať pánbůh za každou nevyrobenou tunu. Konečnou metou reformy je snížení produkce cukru o 6 milionů tun během čtyř příštích let. Přísliby “nevyrobit" cukr činily v prvním roce úhrnem 1 500 000 tun, avšak už na období 2007/8 přišly přihlášky jen na 700 000 tun. (Žádný ze zdrojů nechtěl být citován a jmenován!)
Peníze nikoli za výrobu, ale za zřeknutí se výroby
Je to v reformě evropské zemědělské politiky obvyklé schéma. Takže se příliš nedivme. Evropské potravinářské výrobky jsou vystaveny zničující konkurenci na otevřeném trhu globalizovaného světa. Bez subvencí zemědělství v Evropě neobstojí. Ovšem ochranářská opatření, tedy i subvence, se všude odstraňují. Tlak na podpory, které EU poskytuje evropským zemědělcům při exportu jejich produkce, je v rámci WTO obrovský. Od r. 2009 má EU navíc otevřít svůj trh zcela pro dodávky cukru z tzv. „nejméně vyvinutých zemí.“ Aby tam spolu s ostatním vysoce rozvinutým světem snížila riziko hladomoru. Proto EU vypracovala postup, při kterém by rušení výroby cukru tolik nebolelo, jako kdyby každá země a každý farmář na to byli sami.
Na ”reformu v oblasti cukru” je možné se dívat jako na podpůrné spíš než likvidační opatření. Má z produkce evropského cukru zachránit v neúprosné světové konkurenci, co se dá. To jest to, co zbude po radikální redukci na únosné minimum. Redukovat se ale podle EK nemá tam, ”kde má výroba cukru stále ještě smysl” a na Hané smysl má. Ovšem z restrukturalizačního fondu, který zřídila EK, dostane výrobce v produkčním roce 2007/8 za každou tunu cukru, kterou nevyprodukuje 730 eur, v roce 2008/9 625 eur a v r. 2009/10 520 eur. Pak už nic. Po r. 2010 reforma a restrukturalizační fond končí. Kdo restrukturalizaci v oblasti cukru zaspí, bude mít už jen škody. Bez kompenzace z Bruselu. Proto Eastern Sugar tak spěchá. Lhůta pro podání „žádostí“ na kompenzaci ve druhém roce reformy vyprší už v lednu 2007. Po obdržení kompenzace má Eastern Sugar z jejího celkového objemu nabídnout svým dodavatelům (pěstitelům cukrovky) jako odškodné určitý díl. Tak vysoký, jak uzná za vhodné, ale nikoli nižší než 10%. Eastern Sugar se rozhodla pro necelých 30%, což je těsně pod objemem, který by s ní byla chtěla dojednat česká vláda (30%).
Stejně jako všichni výrobci, kteří vrátí svou „kvótu“ Evropské komisi, má Eastern Sugar ještě nárok na restrukturalizační podporu. S ní ovšem přebírá povinnost financovat takzvaný sociální plán, tj. stručně řečeno – postarat se v elementární rovině o perspektivy lidí, kteří ztratí práci – jejich odškodnění či/a přeškolení – a financovat uvedení zavřených cukrovarů do souladu s životním prostředím.
To jsou fakta. Někdy vydají za komentář. Takže už jen připojím pár poznámek: Když se u nás po roce 1989 privatizoval potravinářský průmysl, a když se v téže době v zemědělství prováděly restituce, nevybudovalo se mezi oběma odvětvími přirozené spojení. Ani se vybudovat nemohlo po dlouhých čtyřiceti letech všelidového a družstevního vlastnictví. Zájmy obou odvětví nejsou dodnes provázány. Ve Francii – a asi i jinde – jsou zemědělci a zemědělské podniky podílníky různých podniků potravinářského průmyslu. Obě odvětví se pak chovají partnersky a doma i v Bruselu mohou působit jako jednolitý silný faktor, schopný ovlivnit zemědělskou politiku.
Za druhé: Evropská unie nepocítila potřebu nastavit svou „reformu v oblasti cukru” tak, aby motivovala pěstitele ne k likvidaci cukrovky, ale k jejímu průmyslovému využití. Dát dohromady kapitál a předělat cukrovar tak, aby místo cukru vyráběl bioetanol, to prý je věc samotných zemědělců. (Možná v té Francii, ale u nás?!). Podle mě bude EU – spolu s námi – laxního postoje k možnosti včasného přeorientování evropského cukrovarnictví na průmyslové zužitkování cukrovky jednou litovat.
A za třetí: Kdyby se byla přímo Eastern Sugar rozhodla k této cestě, tedy k přeorientování svých českých cukrovarů na výrobu bioetanolu místo jejich likvidace, údajně by byla dostala od EK podporu rovnající se 80% ceny výdajů na tuto operaci. A vydělali by i čeští pěstitelé: od EK by dostávali 45 eur na hektar cukrovky určené pro výrobu biopaliva.