Čeština před kamerou (31)

Už delší dobu si Čeština před kamerou všímá toho, že když parlament projednává nějaký návrh zákona, slyší nebo často čte pak následující větu přibližně tohoto znění: „Poslanecká sněmovna přijala návrh zákona, který ještě musí schválit senát a podepsat prezident.“

O právním vědomí a musení v jazyce

Spolu se slovesy moct, mít, smět, chtí je sloveso muset slovesem tzv. modálním - nemá vlastně vlastní reálný význam, vyjadřuje jen nutnost slovesného děje a vždy po něm musí následovat ještě jiné slovo (nejčastěji sloveso). Nevytváříme od něj imperativ, neb to nemá smysl - musme! muste! (s výjimkou některých nářečích, kde však tahle rozkazovací podoba ustupuje), a když ho užijeme, tak jím říkáme, že někdo má za povinnost něco udělat, že to zkrátka udělat musí. A protože sám nemám rád, když se jazyk vykládá a chápe jako musíš – nesmíš, ověřoval jsem si, co si o výroku, že senát nebo prezident něco musí, myslejí sami právníci. A co jsem se dozvěděl?

Samozřejmě že to s tím musením není tak akutní a hlavně přesné. Ani senát, ani prezident totiž nemusí - protože se jim nabízejí i jiné možnosti. Senát může návrh zamítnout, vrátit sněmovně s pozměňovacími návrhy, ba dokonce se jím vůbec nemusí zabývat. Podobně je na tom i prezident. Ten totiž nemusí přijatý zákon ihned parafovat. Má-li k němu výhrady, může se nejdřív pokusit o jeho zmaření. Vrátí ho do 15 dnů Poslanecké sněmovně a ta naopak o něm musí hlasovat. Přijat je jen v tom případě, když s ním souhlasí nadpoloviční většina všech, nikoli tedy jen přítomných poslanců.

Takže s tím slovesem opatrně. Ono - a to mi možná nebude věřit - navíc nejde o naše sloveso. Do češtiny se dostalo od sousedů, přišlo k nám ze středohornoněmeckého muozan. V češtině se samozřejmě zabydlelo, dnes ho už nikdo nepociťuje jako cizí, a dokonce v expresivním vyjadřováním např. Dělám to z musu nese známky skloňování podstatného jména a chová se jako příslovce. Jen dodám, že má dokonce dva infinitivy: muset – musit, a proto i dvě možné podoby množného čísla (oni musejí - oni musí).

A ještě jedna právnická formulace: „Ve Sbírce zákonů České republiky byl uveřejněn nový zákon. Tato právní norma nabude platnosti tehdy a tehdy.” Byl jsem upozorněn, že tady jsou chyby hned dvě.
1. Zákon není právní normou, ale právním předpisem. Právní norma je pouze jediné pravidlo z obsahu celého právního předpisu, zpravidla jedna klauze (výpověď), věta. Jen výjimečně se může stát, že zákon tvoří jediná norma.
2. Zákon nenabyde platnosti tehdy a tehdy, ale účinnosti. Platný už totiž je, protože prošel náležitým legislativním procesem, byl řádně vyhlášen a stal se tak součástí našeho právního řádu.

Takže tohle si musíme hlídat - možná i z musu. A jen dotaz na závěr - co si myslíte o větách typu:
„Podle policie měl pachatel zabít svou přítelkyni ze žárlivosti.”
„Starosta se měl pokusit nejdřív ovlivnit výběrové řízení, a posléze měl uplatit členy tohoto řízení.”
Opravdu měl? Musel? Byla to jeho povinnost? Do češtiny přešla tahle spojení s měl – musel zřejmě vlivem německého sollen, u nás se tahle vazba velmi stabilně usadila a podobně jako v němčině se začíná užívat ve významovém posunu, kdy měl – musel přestává vyjadřovat přímou nutnost takového jednání dotyčného pachatele, osoby, ale spíš tenduje k vyjádření jisté modality pochybnosti, možnosti. Moderátorova věta že Pachatel měl zabít svou družku dává moderátorovi prostor k tomu, aby vyjádřil, jednak jistou pochybnost, kterou má třeba i sama policie, jednak i svůj odstup a nehodnocení, zda tím pachatelem byl opravdu pan XY. V těchto případech se měl – musel začíná významově vyprazdňovat, resp. dostalo nový sémantický rozměr.

Doufám, že se mi podařilo vyjádřit se dostatečně srozumitelně. Napadá vás, jak jinak by se tyhle způsobové pochybnosti daly říct? Napište.