Při tom, jak se jinak laxně a zapomnětlivě staví většina obecenstva k historii, připadá mi běsnění okolo tzv. osmičkových výročí poněkud ztřeštěné. Jako by nebyla stejně důležitá sedmičková jubilea, případně třeba trojková, a upřímně řečeno - devítka mi v běhu našich dějin připadá mnohem závažnější než osma. Nicméně jistý význam toto hledání magických historických okamžiků má. Člověk si připomene. A někdy i dá do současných souvislostí. Třeba právě nyní. Blíží se výročí mnichovské konference a kapitulace, již většina považuje za nevyhnutelnou a nezbytnou, ale někteří za hanebnou a traumatizující duši národa a jeho historickou mysl.
Osudy politiků
Mnichov byl přelomovou událostí nejen v životě československého a zásadně zejména českého společenství, ale především ranou do mysli i srdce Edvarda Beneše. Většina toho, co ve dnech, měsících a letech „poté“ udělal, bylo určeno Mnichovem. Pro druhého našeho prezidenta bezesporu platilo: Mnichov, můj osud. Jeho porážky se odvíjely od Mnichova, i jeho vítězství, náklonnosti a msty Benešova života měly pečeť Mnichova. Můžeme si hodnotit Beneše, jak je libo, já například pro něj příliš úcty nemám, nicméně vnímám mnichovskou třísku v jeho srdci. V prvních dnech miláček národa, symbol obrany země a její hrdosti. Po pár dnech zlomený muž, pro ulici Jidáš, který „měl plán - aeroplán“. Všechny viny, které se staly, a dokonce i které se teprve měly stát, padaly na jeho hlavu. A potom během války před tváří občanů jako by pozvolné vstávání z mrtvých a po válce triumfální návrat coby muže, který z v mnohém pochybného období v historii této země udělal čas vítězů a hrdinů.
Při pohledu na Beneše v období vzpomínek na jeho nejstrašlivější úpadek musí napadnout, jak by se zachovali současní politici, kdyby byli v jeho botách před stejnou nebo podobnou louží. Nemávejme rukou, že určitě hůř. Nezažili jsme je v konfrontaci s velkými, osudovými záležitostmi, rozhodnutími. Byl by například Václav Klaus v podobné krizi větší státník a muž vůči Benešovi nebo menší? Zeman? Topolánek? Paroubek? Oni nejspíš jsou přesvědčeni, že by ten zlý čas řešili lépe, my ostatní, jejich obecenstvo jsme si většinou jisti, krom členů fanklubů všech možných politických chlapíků, že dozajista hůř.
Námitka, že současní politici selhávají v mnohem menších problémech, kupříkladu jako je ten současný mazec, neobstojí. I Beneš se v mnohém prvorepublikovém choval jako zlomyslný šťoura, pletichář, politický podvodníček. Třeba by nás ti naši hoši v takové krizi, jako byla tenkrát ta mnichovská, překvapili. Možná by jejich osobnosti vykvetly do krásy a úcty. Ovšem, ruku na srdce, budu jenom rád, kdybychom s nimi nemuseli podobnou zkoušku podstupovat. Možná, že bychom na další osmičkové (sedmičkové, trojkové, devítkové) výročí vzpomínali ještě s větším traumatem, než jaký nás dodnes trápí z Mnichova a kapitulace s ním spojené.