Říkává se, že o nové válce se zpravidla, zejména v jejím počátku, uvažuje v rámci pravidel a způsobů války minulé. A potom jsou všichni překvapeni, že se při bojování používá jiná taktika a jiné manýry. Tak například wehrmacht zaskočil Francii.
Nový způsob války
Nejspíš i toto pravidlo neustále nutilo mnohé tvrdit, že v případě střetu
s terorismem se vlastně o žádnou válku nejedná. Nebyla oficiálně vyhlášena vládou vládě, neexistují fronty, armády se nestřetávají v přímých soubojích. Jenomže odmítat existenci tohoto válčení bylo by totéž, jako kdyby někdo před téměř stoletím odmítal existenci I. světové války proto, že mezi linie na koních nevyjeli, dejme tomu, rakousko-uherský císař František Josef I. a britský král Jiří V. a nestřetli se v přímém souboji, jak bylo zvykem v prastarém válečnictví. Názor, že problém terorismu je třeba řešit "policejní cestou”,
je vzhledem k masivnosti a různorodosti tohoto nejmodernějšího způsobu vedení války poněkud zpozdilý.
Pozoruhodné je, jak tento střet "povýšil” civilisty.
Plní doslova funkci zbraní. A to jak útočných, to když se opásají výbušninami a vyhodí do povětří sebe i okolí, tak i obranných, to když jsou z nich konstruovány obranné štíty. V tom druhém případě navíc působí coby zbraň psychologická. Na fotografie nebo záběry mrtvých civilistů, neřku-li dětí, reaguje každý normální člověk s odporem
a zděšením. V tomto se přidává další progresivní zbraň soudobé války – média. Ta umějí zahrát na city a pudy a šikovným ztvárněním reality roztočit psa natolik, že vyjukaný respondent považuje fikci za skutečnost, a naopak. Připomeňme si kupříkladu obrázky muže, přenášejícího mrtvé děti v místech útoků izraelských jednotek. Zdá se, že je to jakési jeho zaměstnání. Před deseti lety i letos, vždy ve stejném prostředí ve stejné funkci: být vždy na správném místě s bezvládným tělíčkem v náruči a nastavit je před objektivy. Hyenismus, říkáte? Ne. Jenom taktika boje, využívající všech možností a výdobytků moderního světa.
Nebo libanonský premiér Fuád Siniura nejprve zdrceně prohlásí, že ve vesnici Húlá zahynulo čtyřicet jeho spoluobčanů při náletu izraelských letadel. Potom vydá opravu, že mrtvý byl jenom jeden. Je to hezké, omluvit se, nicméně kdesi v podvědomí veřejnosti zůstává informace
o masakru stále vryta.
Války se vyvíjejí stejně jako lidstvo. Mění se v běhu času, přijímají na sebe tvář nejvýhodnější pro cíle a záměry válčících. Je to docela přirozené. Pokrok je pokrok. Jedno je ovšem na tom bojování neměnné: je při něm mnoho mrtvých a vždycky je mezi nimi řada těch, kteří k tomu přišli zcela nevinně. Které nikdy ani nenapadlo, že by se součástí nějaké války měli stát. A najednou jsou uprostřed a donesou kůži na nejděsivější trh. Smutné je, v rámci už řečeného pokroku úloha těchto k válce odsouzených nevinných se stává důležitější a důležitější. A tudíž přestávají být "vedlejšími produkty” smrti, ale stávají se jejím cílem.
Vladimír Kučera