"Zima se blíží, ptáci se houfujou,“ říkávalo se v časech prastarých. Dnes, v době postmoderní, tedy elektronické, komunikační a mediální, mohli bychom také užívat lidových úsloví, či – stylověji – esemesek, třeba takovéhle: "Volby se blíží, průzkumy veřejného mínění se houfují.“
Hlas lidu, hlas Boží
Nedávno vznikl velký problém kolem hlasování v pořadu Otázky Václava Moravce SPECIÁL. Jedni političtí aktivisté volali hodně, druzí málo. Nastalo bručení. A při tom se to dá snadno spočítat: příznivci ODS vlastní více mobilů, zatímco podporovatele sociální demokracie škrtí kredit. Brát ovšem vážně tuhle hru, která přece nemá s žádným skutečným průzkumem nic společného, znamená, že politici mají boty plné vody. Co s nimi potom musejí vyvádět opravdové výzkumy veřejného mínění…
Člověk by až chtěl být mouchou na zdi ve chvíli, kdy dorazí jejich výsledky na sekretariáty. Jedni začnou výskat a předotvírat lahve sektu, druzí sklopí uši a (dle zákona padajícího lejna) dostávají za ně odshora dolů za špatně organizovanou kampaň. Navenek momentálně vítězící pašáci naznačují, že je před nimi ještě tvrdá bitva, nicméně že vidí, jak je lid uvědomělý. Oproti nim ztrácející plivnou po průzkumech slinu opovržení. A takový Miroslav Kalousek aby se zbláznil: podle jednoho ohledání veřejného mínění se do parlamentu nedostane, podle druhého tam vstoupí dokonce s vysněným dvouciferným ziskem. Předseda lidovců aby k průzkumům zaujal podobné stanovisko jako zuřiví pistolníci z filmu Limonádový Joe: „Pal!” “Nepal!” „Pal!” “Nepal!"
Obecenstvo neví o metodice průzkumů veřejného mínění zhola nic a musí tedy být znepokojeno, proč vycházejí jednou tak, podruhé onak. Musí mu ta čísla připadat trochu jako blbnutí na kvadrát, zvlášť když: "To je zvláštní, že mě se nikdo nezeptal a manželky taky ne. A dětí, dětí… těch už vůbec! A my bychom jim to vytmavili!”
Na straně druhé ovšem průzkumy veřejného mínění zpětně toto mínění ovlivňují. Většina občanů se pracně sesmolenými programy jednotlivých partají nezabývá. Volí podle iracionálních vlivů. Proto jedni "to tam hodí” té straně, která je podle výzkumů ve formě, druzí zase té, která ztrácí, aby vítězící neměli příliš. Další si zase svého hlasu váží jako mnohokarátového zlata a proto ho přiřknou teprve těm, kteří mají šanci se mezi zvolené dostat, aby ta cennost nezapadla. Proto se zpravidla těm stranám, které překročí v průzkumech magickou pětiprocentní hranici, z ničeho nic hrnou preference, jako by čert přihraboval. Zvlášť u nás, kde existuje velká skupina veřejnosti, která je ze stávajících velkých partají hluboce znechucená a čeká na spasitele nebo alespoň na někoho, kdo politiku trochu rozradostní.
V každém případě mají nyní výzkumníci našeho mínění stejné žně jako houbaři v září a daňoví poradci v březnu. Pro ně by bylo nejlepší, kdyby volby byly permanentně. To by ovšem zase nejspíš dost otrávilo veřejné mínění, které je, jak rád cituji Karla Čapka: "…ještě horší, nesmyslnější, chatrnější a neslušnější než vlastní mínění.” A dodejme, že velmi vrtkavé. Ovšem rádo své soudy vidí zveřejněné, novináři je proto ještě raději otiskují a politici se podle nich následně kroutí. Inu: hlas lidu, hlas Boží!