Dneska už skoro je, můžeme říci. A současně vidíme, jak v těch "zaběhnutých” občas bývá zle, nedobře. Bouře ve Francii. Těžko jim tak docela říkat sociální, ale při troše dobré vůle… V Itálii skončí volby a oni se hádají, kdo zvítězil. A třiačtyřicet let tam unikal kmotr siciliánské Cosa nostry Bernardo Provenzano policii… Copak je tohle možné v zavedených demokraciích? Vždyť to není ani u nás.
Nebo ten iránský obohacený uran. Když ještě bylo „tenkrát” a říkali jsme: “Jó, to na Západě!” bylo by jasno: "Jen ať jim Američané šlápnou na krk,” pověděli bychom si už jenom proto, že by oficiální propaganda dozajista vyprávěla strašidelné příběhy o jestřábech z Pentagonu a žralocích z Wall Streetu. Dneska zvažujeme, jestli by náhodou nebyl útok proti ajatolláhům šlápnutím do měkkého a dalším příspěvkem ke sjednocení radikálů. Máme všechno, jenom ne ujasněno… A to byl jenom jeden týden. Co bylo v těch minulých a co bude v příštím… Svět je roztočen a my jsme na tom kolotoči.
Není potom divu, že se najdou i tací, kterým se zasteskne po časech „tenkrát” a zeměpisném určení „na Západě” pouze coby snu. Naštěstí ale existuje kupříkladu Alexander Lukašenko. Nebo Fidel Castro. A připomeneme si, jak bouchl uran v Černobylu a nám na rozdíl od těch na Západě tenkrát nikdo neřekl, že bychom neměli moc chodit ven.
A je vcelku jasné, že by nikdo, kdo má alespoň špetku selského rozumu, pudu sebezáchovy a úcty k lidskému životu, nechtěl zažít situaci, v níž by se díval skrze okno a vzpomínal, jaké to bylo "tenkrát na Západě”.
