Předseda českých komunistů Miroslav Grebeníček údajně opouští svoji funkci. Může to být jeho mazaný trik ve vnitrostranickém boji, může to ovšem být i pravda. Z hlediska taktického by jeho odchod znamenal pro komunisty možnost přiblížit se podílu na moci.
Bratříčku, nevzlykej…
Zřekli by se Stalina, možná vyslali ještě jednu omluvu… občané by uvěřili, že už nebudou takoví jako dříve, sociální demokracie by získala koaličního partnera…
Bylo by zaslepené nepřiznat, že Miroslav Grebeníček je schopný politik. Dokázal manévrovat a využívat všech zákonitostí i slabostí demokratické společnosti, aby převedl svoji stranu přes rozbouřené vody. Ostatně mezi komunisty nebyl první – ani Gottwaldovi nechyběl politický talent. Jak ho využil, víme všichni. Bohužel mnozí na to snadno zapomněli. I pro to zapomnění těžko očekávat, že se strany s tak nechutnou minulostí někdy zcela zbavíme. Pokud nyní Grebeníček odejde, zesílí jistě ve společnosti hlasy, že z časů někdejších nelze stále žít, míra tolerantnosti se ještě zvýší.
Bohužel zapomeneme i na pokrytectví, které provázelo Gottwaldovu a Grebeníčkovu stranu po celou dobu její existence. Lze ho demonstrovat na příkladu aktuálním, zdánlivě nepatrném, ve svých skutečných obrysech ale až dramatickém. Právě Miroslav Grebeníček nyní tvrdí, že jeho oblíbeným zpěvákem je Karel Kryl a komunistické rádio Haló Futura hraje Krylovy písně.
Pamětníci dozajista potvrdí, že hymnou odporu proti sovětské okupaci v roce 1968 byl Krylův Bratříček. „Bratříčku, nevzlykej, to nejsou bubáci… Vždyť už jsi velikej, to jsou jen vojáci…” Miroslav Grebeníček vstupoval do komunistické strany v roce 1975. Tehdy ještě zdaleka neodeznělo tzv. Poučení z krizového vývoje, brožurka, která odůvodňovala varšavsko-smluvní invazi a která byla povinnou biblí pro tehdejší komunisty. Stát se členem KSČ předpokládalo přísahat na tuto „svatou knihu normalizace” a de facto schválit okupaci své vlasti. Rozpor mezi Bratříčkem a Poučením je osudový. Přehlížet tuto osudovost je nemravné. Grebeníček tak činí.
Ano, Karel Kryl ve svých písních z devadesátých let v mnohém odsuzoval zdejší poměry. Však on na to měl právo. Komunisté ne. Jejich dlouholetá politika zavinila, že jsme se do normálního světa museli vracet úprkem a s mnoha klopýtnutími.
Pokud nyní zatím ještě předseda KSČM veřejně tvrdí, že Kryl je jeho oblíbený písničkář a pokud před jeho sekretariátem nestojí dav dotčených lidí, který mu zpívá Bratříčka, nelze se divit, že komunisté se vracejí do politiky jako by se nic nestalo. Bratříčku, nevzlykej… vždyť už jsi velikej… A víš, jak to u nás chodí.