Možná není dobře hádat budoucnost naší země z každého dalšího kroku, který udělá Evropská unie dopředu či zpátky. Já se přesto obávám, že i takové přešlápnutí na místě, jak se na první pohled jeví setkání státníků Evropské unie s partnery z deseti zemí z druhého břehu Středozemního moře v Barceloně, cosi napovídá o budoucnosti, která nás všechny čeká.
„Barcelona 2” nebo také „Euromed” (Evropa + Středomoří) měla zaprvé prohloubit ekonomické partnerství, k němuž dala impuls první barcelonská schůzka (1995). A měla zahájit spolupráci na společném řešení problému masového přistěhovalectví z afrických zemí do Evropy a součinnost v boji proti terorismu. Bylo to poprvé, co se partneři z obou břehů Středozemního moře svolali ke schůzce na nejvyšší úrovni.
Proč nepřijeli?
Prvním nezdarem „Euromedu 2005“ byl fakt, že středomořští partneři Evropské unie zdaleka nepřijeli všichni na nejvyšší úrovni. Z Egypta nepřijel Mubarak, z Alžírska Buteflika (ten je „omluven“ zažívacími potížemi, kvůli kterým je hospitalizován ve Francii), z Izraele Šaron a chyběli i další. Teď je ještě brzy, ale řekl bych, časem o Barcelonském setkání zazní něco na tento způsob: země Maghribu, ale i Sýrie a Egypt mají zřejmě pocit, že dialog s Evropou je v této chvíli spíš nepříjemnost než spřádání společných plánů do budoucna. Když se dnes řekne ekonomická spolupráce, vybaví se politikům na druhém břehu Středozemního moře spíš pojmy WTO a Hongkong než pojem „privilegované partnerství“, které jim do budoucna nabízí Evropská unie. V Hongkongu, na summitu WTO, nebude o žádném privilegovaném partnerství řeč. Vztahy mezi EU a těmi na jihu Středozemí (zejména s těmi na jih od Sahary) tam asi zůstanou konkurenční.
A „spolupráce“ zemí Maghribu s EU na řešení problému přistěhovalectví? Ti co nepřijeli do Barcelony, se jen vyhnuli vehementnímu přesvědčování, aby jejich země pomáhaly Evropě zadržet ještě na svém kontinentu exodus ubožáků, kteří se vydali - zejména z černé Afriky - přes území Maghribu do zaslíbených zemí Unie. Rezoluce přijatá na toto téma stanoví úkol přispět (hlavně finanční pomocí) k „fixování” obyvatel v zemích jejich původu. Mezi řádky je třeba číst: v zemích na jih od Maghribu, tedy v zemích černé Afriky.
Pohled z různých břehů je různý
Na jižním a severním břehu Středozemního moře se různí i pohled na problém terorismu. Mezi Severem a Jihem (abych to zjednodušil a zkrátil) odhalila Barcelona rozpor v názoru na to, co terorismus je a co by se za terorismus považovat nemělo. Arabské země nejdříve chtěly, aby v závěrečné rezoluci bylo zmíněno - než se zaváží ji plnit - právo na sebeurčení zemí žijících v podmínkách okupace. Nakonec se v Barceloně přijal „kodex společného vedení antiteroristického boje” a v něm formulace, jež říká, že teror nelze ničím ospravedlnit. První komentáře označují tuto formulaci za kompromis, ale přijetí „kodexu boje proti terorismu” za největší úspěch barcelonského středomořského summitu. Bohužel, pod hlavním závěrečným dokumentem z Barcelony najdeme podpisy jen předsednictva Evropské unie. To nenasvědčuje názorové shodě ve všech bodech.
Arabské země nestojí mimo sféru zájmů islamistických teroristů. Naopak. Ovládnout je bude nejspíš hlavní cíl islamistů. Maroko, Egypt, Tunis, Jordánsko, Saudská Arábie, Turecko už zažily jejich útoky a Alžírsko vede s domácím islamismem (integrismem) letitou válku! Přesto se předáci většiny z těchto zemí zdráhají postavit bezpodmínečně do jedné fronty se Západem. Proč? V Egyptě získali před týdnem Muslimští bratří (kteří spáchali - v předešlé generaci - vražedný atentát na Mubarakova předchůdce Sadata) přes šedesát křesel v parlamentu. Je to dvojnásobek počtu, který tam - přes ilegální povahu své organizace - měli dosud! Demokracie vede někdy v zemích, jež nemají dost demokratických genů, ke svému opaku: Alžírsko muselo kdysi zrušit výsledek svých prvních demokratických voleb, neboť v nich zvítězili integristé. Také cesta Iráku k demokracii se pořád ještě může náhle změnit v cestu k občanské válce. Tváří v tvář rizikům současného vývoje se zřejmě předákům „umírněných“ arabských režimů jeví dnešní Evropa (i s dnešní Amerikou) jako příliš malá síla na to, aby na ni jednoznačně vsadili svůj osud a vystavili se naplno domácí hrozbě, která má stále víc a víc podobu smrtelně nebezpečného náboženského fundamentalismu.
Jaká tedy bude budoucnost (naše i okolního světa), nedokáže-li se Evropa stát tak mohutnou a tak spolehlivou silou, že by v ni mohl mít okolní svět důvěru? Svou hádkou o peníze (o rozpočet na r. 2007 - 2014) právě teď Evropa - tedy EU - dokonce riskuje, že v ní nebudou mít důvěru ani její vlastní členové (zejména my „noví”, když podle poslední zprávy má předsedající Británie v úmyslu dosáhnout dohody o rozpočtu tak, že se právě nám „novým” sníží stanovené příjmy z bruselské pokladny!)
