Portál ČT 24 jako příležitost doříct to, na co nebyl čas na obrazovce. Tak jsem kdysi pochopil tuhle rubriku. Včera jsem v Dobrém ránu opět nedořek´ pár věcí. Na samém konci svého vstupu jsem mluvil o tom, že silnou Evropu nepotřebujeme jenom my Evropané, ale i Spojené státy. Protože Amerika za druhého Bushova mandátu není už Amerikou v ofenzivě, vítězící v Afghánistánu a dobývající Bagdád.
Svět podle Zdeňka Velíška (17)
V Afghánistánu není dobojováno a v Iráku se formuje spíše náboženský stát než demokracie podle západního vzoru. Přesto Amerika hledá dnes spíš způsob, jak svou „misi” v obou zemích prohlásit za ukončenou a svou vojenskou sílu vyvázat. Kdyby ji bylo třeba ještě jinde, už by jí nebylo k dispozici dost. Trochu to naznačila i nenadálá potřeba zásahu….v New Orleansu.
Když byl Bush zvolen podruhé, převládalo mínění, že ho snadná volba utvrdí v nastoupeném politickém kurzu, jehož prioritou bylo změnit Blízký východ v zónu demokracie a přinutit země „osy zla” hrozbou síly nebo prostě silou k tomu, aby při nejmenším upustily od svého záměru disponovat jadernou zbraní. Pod vlivem hrozivého vývoje v Iráku dostali evropští politici (včetně Blaira) strach, že v těsné blízkosti jednoho válečného požáru vzplane druhý a že bude podobně bezvýchodný a podobně destabilizující pro celý region, ne-li celou planetu jako irácká operace. EU urychleně pověřila Británii, Francii a Německo vyjednáváním s Íránem ve snaze dosáhnout diplomaticky toho, čeho by se Bush mohl pokusit dosáhnout silou. Washington to nejdřív považoval za nevítanou interferenci, ale velmi brzo uznal, že evropská iniciativa snímá z jeho beder - alespoň v tomto konkrétním případě – „poslání” všemocného světového hegemona, které by nemusel unést. Bush vyjádřil Evropanům podporu a z Washingtonu pak několikrát zaznělo, že americká administrativa nezamýšlí použít vůči Iránu sílu.
Ale Evropa nemá žádnou autoritu!
Poslední fáze íránského problému ukazují, že Evropská unie - taková jaké je - nevzbuzuje respekt! Nezdar jejího vyjednávání s Íránem je toho jen jedním příkladem. Minulé dny nepřinesly jen německé a polské volby se všemi jejich zajímavými důsledky. Tři evropští vyjednavači byli v MAAE pokořeni! Museli přistoupit na to, aby Teherán dostal ještě další čas. A ten stejně vzápětí odpověděl, že od svého jaderného programu v žádném případě neupustí.
Kapitulovat nebo udeřit?
Ani jedno není možné, obojí je cesta k sebezničení. Smutnou realitou ale je, že ani na jedné straně Atlantiku není západní svět připraven na konfrontaci s arogantními režimy. A ty toho začínají zneužívat. Vzápětí po podpisu nadějné dohody se severokorejským režimem vzkázal nevypočitatelný vladař z Pchjongjangu Spojeným státům a dalším signatářům oné dohody, že od jaderného zbrojního programu stejně neupustí, dokud od Američanů nedostane dva reaktory na lehkou vodu.
Je stále ještě „preventivní válka” tou doktrínou, kterou chtěli Bush, Cheney, Rumsfeld a Wolfowitz nahradit autoritu Spojených národů při řešení problémů s tak zvanými rogue states? I kdyby ještě byla, není reálná! Je spíš slabinou obrany světa proti hrozbám, jako jsou jaderné zbraně v rukou nezodpovědných režimů a jako je světový terorismus. Evropa musí tedy ve světové aréně co nejrychleji obsadit své místo silného hráče s autoritou mírové (a v případě potřeby i vojenské) síly. Ne že by dokázala spasit lidstvo. Ale citelně chybí ve společné hrázi, kterou slušný svět staví proti všem, co ho chtějí rozvrátit.
Tak tohle všechno jsem včera v Dobrém ránu nedořek´.