Včera otevřelo Španělsko v Praze Cervantesův institut. Je to kulturní stánek srovnatelný s Francouzským institutem, s Britskou radou a s Českými centry. Cervantesových institutů je po světě 56 a síť těchto majáků španělské kultury pokrývá 37 zemí světa. Z toho ovšem se ve dvou desítkách zemí mluví španělsky.
Svět podle Zdeňka Velíška (15)
Na světě mluví španělsky celkem 400 milionů lidí. (Jen pro zajímavost: Spojené státy jsou třetí zemí světa s největším počtem občanů, kteří mají španělstinu jako první jazyk, jako mateřštinu).
Proti Cervantesovi mají Čapek a Hašek handicap
Ano, Cervantesova Dona Quijota si asi ještě dnes přečte víc lidí na planetě než Haškova Švejka. Ale ten poměr bude pro Švejka přece jen trochu příznivější než 400:10. Ponechme stranou proč. (Švejk je možná současnější.) Nemyslím, že bychom měli mít Minderwertigkeitskomplex z mylné představy, že my Češi máme vůči Španělům (a jiným velkým národům) handicap v kultuře a v kulturnosti. Může se to ale na první pohled zdát, když začneme srovnávat národní literární hrdiny: Dona Quijota a českého Švejka. Don Quijote je podle nedávné britské ankety největším románem všech dob. Umístil se před Robinsonem Crusoe, před Gulliverovými cestami, před Tomem Jonesem, kteří by měli být srdci Angličana bližší. Asi vás překvapím, když budu tvrdit, že i my bychom měli přijmout se zadostiučiněním fakt, že Don Quijote je na předním místě ve světovém kulturním dědictví. V současném světě je málo věcí, které by mohly spolehlivě posilovat sebevědomí nás Evropanů, tak proč k tomu nevyužít světovosti Dona Quijota? Přišla doba vnímat silněji souvislosti, do nichž je zasazeno naše národní kulturní dědictví. Netečností k úspěchům a prohrám okolní Evropy neprospějeme národnímu sebevědomí. Spíš naopak. Právě tak bychom si ovšem národní sebevědomí podkopávali, kdybychom dost nevyužili fakt, že naše kulturní dědictví bylo po staletí jedním ze stavebních kamenů evropské kultury a že je tak dnes všude v Evropě čím dál silněji vnímáno.
Hodí se srovnávat Švejka s Quijotem?
Takže don Quijote je tak trochu náš člověk. Ale pokud k němu někdo hledá - pro klid vlastenecké duše - nějakou českou literární postavu, která si rovněž vydobyla místo v evropském (a světovém) kulturním dědictví, pak k Donu Quijotovi může klidně přiřadit Haškova Švejka. A napadá-li vás teď, že snad leda jako absolutní povahový protiklad, tak se možná trochu mýlíte. Od bláhové šlechetnosti kastilského zemana, z nějž četba módní literatury udělala potulného rytíře ochotného bít se na každém kroku, vždy marně a zbytečně, ale vždy za ušlechtilou věc, není zase tak daleko k nepatetické, na oko nestatečné vzpouře sui genesis dobrého vojáka Švejka. Když si dnes přečtete pár kapitol z Dona Quijota, nepostřehnete za směšností jeho pomatenosti noblesu jeho skutků. Právě tak zůstane za švejkovskou pózou utajena Švejkova sveřepá vůle nemít nic společného s tím, proti čemu se bouří jeho duše (a duše národa): nemít nic společného s první světovou válkou. Obě postavy, Quijote a Švejk, jsou si podobné právě v tom, co povrchní výklad slov donquijotství a švejkovství případně švejkování, ponechal úplně stranou: lidskost jejich motivace. V tom je jejich společná tragika. A v tom je, podle mě, také to, čím Don Quijote a Švejk překročili hranice svých národních kultur a stali se evropskými (i světovými) literárními postavami.
Pozn.: Tahle paralela Don Quijote-Švejk mě napadla v souvislosti s letošním čtyřstým výročím l. vydání Dona Quijota, a taky jsem ji už tehdy kdesi použil, ale inaugurace Cervantesova institutu v Praze mi dává záminku k tomu, abych se ji odvážil vystavit také vaší kritice.