I když jsem svůj pravidelný "úterní" komentář začal psát v pondělí večer, nedokázal jsem ho dokončit včas. Vychází tedy ve středu. Prostě se nedal udělat závěr z té změti hlasů, které v posledních pár dnech v českých i zahraničních médiích informovaly o podstatě a podobě evropského řešení finanční krize. Každá hodina posunula názorovou rovinu někam jinam, od odmítání státních garancí za vklady (Steinmeier, ministr financí SRN) po jejich přijetí (Merkelová, jeho bezprostřední nadřízená); od návrhu na vytvoření společného fondu na záchranu ohrožených bank v rámci celé Evropské unie (Sarkozy) až po dementování tohoto nápadu (opět Sarkozy).
Svět podle Zdeňka Velíška (124)
Případ od případu? Koordinovaně? Jednotně?
Právě tyto tři aspekty nápravy se řešily. Po sobotní schůzce států EU, které jsou zároveň členy G-8, a po dvoudenním zasedání ministrů hospodářství a financí EU se dá říci, že k problémům, které krize postupně přináší evropským bankám, bude EU přistupovat skutečně případ od případu; členské státy sice uznaly koordinaci jako princip přístupu Unie ke krizi postihující všechny její členy, ale příliš ji neupřesnily, jednotu v jedné věci ale přece jen nastolily. V té úplně první věci, kterou musí každá vláda udělat, má-li mít vůbec šanci bránit banky a ekonomiku před důsledky globální krize: v uklidnění veřejnosti, tj. v zabránění masovému výběru vkladů. Po nich už by nebylo co zachraňovat. Takže pro jednotný přístup se státy EU rozhodly ve stanovení minimální výše státní záruky za bankovní vklady. Má to být 50 tisíc eur.
Krom toho se dál množily případy vstupu státního kapitálu do ohrožených bank. Dnes ráno před otevřením burz oznámila už i britská vláda, že se rozhodla použít peníze daňových poplatníků pro záchranu britského bankovního systému. Přál bych vám slyšet v 7 h 5 m. bezprostřední komentář radia BBC World. Hovořil dramaticky o znárodnění bank a o šoku, kterým je takový krok v zemi považované za baštu volného trhu.
Zda přelomové rozhodnutí labouristické vlády pomůže Británii (a spolu s ní i Evropské unii) vybřednout z prohlubující se krize bank, napoví další vývoj burz. Už teď ale tento krok Britů sám o sobě napověděl, jaké vyústění se rýsuje v současně probíhající debatě o vhodnosti státní intervence do domény privátních finančních operací, kterou mezi ekonomy, a zejména mezi teoretiky liberalismu vyvolalo Bushovo rozhodnutí zachránit státními penězi americké bankovnictví. O této americké (a přitom tak neamerické!) metodě záchrany bank řekl (v interview pro Právo) český ministr financí:
"Jako Miroslavu Kalouskovi se mi to mimořádně nelíbí. Je vždy velký morální hazard znárodnit ztráty privátních institucí poté, co nezodpovědným chováním došly k velkým privátním ziskům. Nahrává to argumentaci marxistů a etatistů na celém světě. Na druhé straně, jako ministru financí evropské země, se mi to samozřejmě líbí, protože ten krok nepochybně přispěje ke stabilizaci trhů a k tomu, aby se infekce nešířila do Evropy."
Kalouskova rozpolcenost v hodnocení intervence státu do chaosu vzniklého, jak on sám říká „nezodpovědným chováním“ privátních institucí, mi není pro legraci. Je pro mně výstižným vyjádřením současných rozpaků evropských ekonomů nad tím, zda se dál úzkostlivě držet dosud uznávané a v mnohém osvědčené zásady, podle které je zásah státu do svobodného podnikání, do sféry volného trhu nepřípustný. Je třeba přestat se jí držet ve chvíli, kdy v neprůhledné doméně bankovních spekulací nahradila neviditelnou ruku trhu ruka nezodpovědného, možná přímo nepoctivého hazardéra? I na evropské politické scéně převládá v této chvíli vůle reagovat na tuto skutečnost a na riziko hospodářského kolapsu, které vyvolala, porušením dosavadních pravidel hry.
Dokazuje to i výsledek dvoudenní schůzky ministrů finance EU: zvolili jako nejvhodnější zbraň proti hrozbě masových výběrů vkladů z bank jištění vkladů veřejnými penězi. Tentokrát šlo - podle mne - především o reakci na to, že po rozhodnutí irské vlády garantovat v plné výši všechny bankovní vklady zaznamenaly banky v Anglii i jinde, že jejich klienti od nich „utíkají“ do irských bank. Záruka všech států Unie za vklady (i když ne v plné výši jako v Irsku) oslabí tendence k „uklízení“ vložených peněz do klidnějšího zahraničí a tak snad zmírní hrozbu kolapsu bank v zemích, kde by se vlády striktně řídily zásadou nezasahování do dění na volném trhu.
Pravidla hry a výjimky z nich
Je tu ještě jeden příklad porušení pravidel hry, ke kterému se schyluje v Evropské unii: Začalo se diskutovat o uvolnění paktu stability, tj. především o zvýšení horní hranice rozpočtového deficitu, která je závazná pro státy eurozóny i pro země ucházející se o vstup do ní. Omezení rozpočtového deficitu na maximálně 3% HDP bylo zpochybňováno už dávno před vypuknutím krize finančních trhů. Strop rozpočtového deficitu původně vadil vládám ze zcela jiných důvodů, než jakým je hrozba recese, kterou vyvolává bankovní krize. Vadil např. tím, že před volbami nedovoloval zvýšit výdaje veřejných peněz nebo snížit odvody do státní pokladny; vadil vládám, které potřebovaly rozhýbat ekonomiku vyšší kupní silou; vadil všem vládám, které se nechtěly smířit s tím, že o výši rozpočtového deficitu si nemohou rozhodnout úplně samy.
Hlavní otázkou současnosti je samozřejmě, zda národní ekonomiky (členských zemí Unie i zemí jiných regionů) obstojí s pomocí vlád a státních peněz v peripetiích bankovní krize. Ale až přežijí, a podle toho jak přežijí, zjistí možná ekonomičtí experti i zchudlé vlády, že jim finanční krize roku 2008 zanechala jednu nezodpovězenou otázku: je dobré nechávat přerůst zdravou zásadu v nezdravé dogma? Slepé uplatnění zásady „laissez-faire“, (zásady dát věcem volný průchod, uplatňované v liberálních ekonomikách ve vztahu mezi státem a trhem), se ve spekulativním bankovnictví krutě nevyplatilo.