Přímo na polistopadovém ministerstvu vnitra byl ze zcela nepochopitelných důvodů léta ukrýván velmi zajímavý a hodnotný archivní fond StB. Sedmdesát metrů krabic obsahujících desetitisíce svazků bývalé IV. Správy StB - Správy sledování - bylo považováno za ztracené nebo skartované. Přitom od první poloviny devadesátých let ležely ve sklepě Oddělení archivu ministerstva vnitra Praha v ulici Na struze. Přesně v duchu přísloví pod svícnem bývá největší tma.
„Milost“ přichází ze sklepa?
Čím je archiv tak hodnotný? Především obsahuje záznamy o sledování disidentů a dalších lidí, které komunistický režim ocejchoval jako své nepřátele, tisíce fotografií, a především také dokumentů popisujících a dokladujících činy estébáků. Důležité je, že i takové činy, kterými příslušníci StB už v tehdejší době porušovali zákony.
Dokládá to případ mjr. Jindřicha Brendla, který pár dní po zveřejnění textu Charty 77 (tedy v lednu 1977) přepadl spisovatele Pavla Kohouta, když vezl svou ženu, zraněnou po jiném zásahu jiných estébáků, do nemocnice. Jindřich Brendl psychicky nezvládl situaci, kdy Kohout odmítal otevřít dveře auta a žádal estébáky, aby ho nejdříve nechali dovézt jeho ženu k lékaři. To Brendla rozzuřilo natolik, že vytáhl jednomu z uniformovaných kolegů z pouzdra pistoli, odjistil ji a zamířil na něj. Jak Kohout popisuje ve svém autobiografickém románu Kde je zakopán pes, vydaném poprvé v exilovém nakladatelství Index, celou dobu mu sprostě nadával a vyhrožoval: „Otevři nebo střelím, ty svině!!” Kohout začal troubit klaksonem signál SOS, na což už zcela nepříčetný Brendl reagoval tím, že mu heverem roztřískal předek auta, aby klakson umlčel. Jeho kolegové zřejmě pochopili, že jde do tuhého, rychle vytáhli Kohouta z auta a převezli ho do vazební věznice v Ruzyni. Nedlouho po této události byli manželé Kohoutovi donuceni k opuštění republiky.
Jindřich Brendl mohl být stíhán, kdyby ovšem jeho trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele, jehož sazba se pohybuje v rozmezí tří až deseti let, nebyl promlčen. Pár let po vypršení promlčecí lhůty Brendl zemřel. Jak potvrdil mluvčí Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu Jan Srb, nebyl Brendl stíhán jen proto, že spisy, díky nimž ho bylo možné identifikovat, ležely tzv. u ledu. A nebyl sám. Podobných případů by se v nich jistě našlo více.
Jak je možné, že byly materiály dokumentující mj. i podobné zločiny ukryty? Pracovníci archivu tvrdí, že se na desetitisíce spisů ležících v neotevřených krabicích ve sklepě ptali. Tehdejší vedoucí archivu PhDr. Zdeňka Votočková jim prý odpověděla, že se jedná o jakési svazky diplomatů, které by nebylo vhodné zpracovávat. Nikdo z námi oslovených odborníků přitom nevěří, že by opravdu neznala jejich skutečný obsah. Nově jmenovaný vedoucí archivu PhDr. Antonín Slavíček říká: „Je dost nepravděpodobné, že by se do toho nikdo nepodíval a neorientoval se v tom nějak.” Ani bývalý pracovník Úřadu dokumentace vyšetřování a zločinů komunismu Radek Schovánek to nepovažuje za možné. „Domnívám se, že museli vědět o tom, co tyto archivní krabice obsahují, protože není možné, aby vedoucí archivu chodil deset let kolem několika desítek metrů archivních krabic a nepodíval se, co v nich je.” Za celou věc může tedy být podle všech indicií zodpovědná právě Zdeňka Votočková. Vedoucí archivu byla od počátku devadesátých let až do letošního listopadu, kdy byla odvolána nově jmenovaným vedením Odboru archivní a spisové služby Ministerstva vnitra.
Pracovníci archivního odboru MV už dokumenty Správy sledování zpracovávají. Promlčení případných trestných činů však už nelze vzít zpátky. Mnoha bývalým příslušníkům StB tedy ukrytí archivního fondu nesporně pomohlo.
Podrobně se případu věnovali Reportéři ČT v pondělí 4. 12. 2006.