V pondělí jsme si mysleli, my starší, že se vrací 68. V úterý přišli dělníci z ČKD a naopak, nedorazily Lidové milice. Ve čtvrtek už bylo jasné, že jde o víc, než o lidskou tvář socialismu, i když si to možná Dubček na balkóně nemyslel. A pak přišla milionová Letná a komunismus padnul. Jsme si tehdy mysleli.
Ucho Svobody: Rozčarování po 19 letech
19 let poté se spousta věcí jeví jinak. Václav Havel říká, že neví, jestli to tehdy mělo smysl a lze ho chápat. Nespokojená část národa volí levici a lze ji také chápat. Co jim je platná skvělá nabídka našich předražených obchodů, cestovních kanceláří nebo restaurací, když si to nemůžou dovolit? Jedině k větší míře vzteku na ty, kteří mohou. Podhoubí pro další komunistickou revoluci. Napravující nespravedlnost světa. Bohatý stát je prostě ten, jehož chudí jsou dostatečně bohatí, aby mohli žit v klidu. A to se nás opravdu netýká.
A k tomu arogantní, izolovaná moc, která se učí počítat ve stále větších řádech, pokud jde o korupci. Nepostižitelná, protože prorostlá do všech případných kontrolních sfér. Média jsou degradována do rolí papoušků, kteří jsou vlastně kolektivními tiskovými mluvčími mocných. A k tomu všeobjímající průměrnost. Schopnost papouškovat sebou nutně nese morální nedostatečnost. Ta pak přitahuje pragmatické struhače a ti se obklopují podobnou sortou, pokud možno ještě o něco tvárnější a současně neschopnější.
V takovém klimatu pak těm, kdo neztratili ponětí o pojmech jako charakter, vyhraněný názor a vkus, nezbývá, než zalézt. Do svých ulit, kde čtou vybrané knížky a časopis Reflex - protože z deníků už prakticky nezůstal jediný a z nespecializovaných týdeníků už jen ten, poslouchá svou hudbu, chodí jen na některé filmy… Stejně jako v dobách minulých. Podstatné rozdíly ovšem zůstávají, ale zato zásadní - nejsou uzavřené žádné hranice, není určena jen jedna linie.