Projevy spontánní radosti, které všude v Evropě vypukly po oznámení Obamova vítězství v amerických prezidentských volbách, svědčily v první řadě o tom, že Evropa nedočkavě čeká na odchod George W. Bushe z Bílého domu. Za jeho prezidentského mandátu pozbyly euro-americké vztahy jakékoliv vřelosti, nebyly ani partnerské a rozhodně nebyly faktorem, který by určoval či alespoň spoluurčoval běh světa.
Svět podle Zdeňka Velíška (126)
Kdyby bylo možné tohle všechno za nového amerického prezidenta napravit - a politická Evropa vesměs doufá, že to možné bude - jednadvacáté století by mohlo mít jiný vývoj, než jaký naznačují jeho první roky.
Praga, Caput Unionis
Nemyslím, že by se v českém tisku či v elektronických médiích dostatečně upozorňovalo na to, že během prvních šesti měsíců prezidentského mandátu Baracka Obamy bude tato evropská - a snad i americká - naděje na vybudování nových partnerských vztahů mezi oběma „uniemi“ (tedy mezi EU a USA) záležet do značné míry na České republice, na českém předsednictví v Evropské unii. To pověstné telefonní číslo, které už kdysi dávno postrádal Henri Kissinger, když chtěl upozornit, že Amerika neví, na koho se obracet, chce-li projednat něco „s Evropou“, bude mít až do konce června 2009 předčíslí 0042 02. Bude to pražské číslo. Topolánkovo, Vondrovo, Schwarzenbergovo. Pokud ovšem nebudou z Bílého domu volat přímo na Hrad. V každém případě by hlas Prahy měl být vůči Washingtonu ve věcech evropských hlasem Evropy, hlasem Evropské unie, ne hlasem disidenta.
Hlas Prahy hlasem Unie? Ano! Musí to tak být!
Zatím to ovšem pro toho, kdo v posledních letech sleduje dialog Prahy s Unií, vypadá, jako že pro „Prahu“ trvá prehistorická doba probojovávání pozic České republiky uvnitř Evropské unie, často dokonce vůči Evropské unii. Jinými slovy, ještě pro ni nenastala doba ztotožnění s Evropskou unií, doba přesvědčení, že bránit zájmy evropského celku vůči rizikům globálního světa znamená bránit ty nejvlastnější zájmy. Po prvním lednu 2009 bude muset Česko asi většinu ostatních členských vlád přesvědčovat, že chápe a s plným nasazením hodlá uskutečňovat svou dočasnou úlohu spočívající v prosazování váhy a autority Evropské unie v aréně světové politiky, a že v tomto rámci také hodlá realizovat snahu Evropské unie jako evropské politické formace o vybudování nových euro-amerických vztahů, k nimž v Americe otevírá cestu postbushovská éra.
Právě to, tedy podíl Česka jako předsednické země na založení nové etapy euro-amerických vztahů, je teď podle mého soudu nejdůležitějším posláním českého předsednictví v EU. Právě Česko v čele Unie nesmí dopustit či způsobit, aby se během prvních měsíců nového euro-amerického dialogu vytvářela situace, v jaké by nový muž v Bílém domě musel chtě nechtě a patrně i s politováním dojít k závěru, že evropská struktura stále ještě není tak kompaktní, aby mohla být ve světové politické aréně takovým hráčem, za jakého chce být považována, s jakým by on sám už rád na evropském kontinentě počítal a jakého by chtěl jako rovnocenného partnera respektovat. Zda se položí základy k rovnoprávné partnerské spolupráci Evropy a Ameriky, na to budou mít po šest měsíců největší vliv čeští politici. Ne proto, že by jim na tu dobu připadla bezmezná moc nad orientací evropské politiky, tak to v EU nechodí. Párkrát se to ukázalo i za současného francouzského předsednictví. Ani úporný Sarkozy neprosadí nakonec vše, čeho chtěl v evropské politice dosáhnout. Ale stejně jako Sarkozy musí být čeští politici po těch šest měsíců přesvědčivými předáky sjednocené Evropy. Nemohou zůstat pouhými představiteli Česka vůči Unii, ke které mají řadu výhrad. Dokáží-li to, budou jednat nejen v zájmu nápravy euro-amerických vztahů a v zájmu větší autority západní civilizace v multikulturním světě, ale také a především v zájmu našeho národního přežití v riskantní době, kterou žijeme. Definoval bych ji jako dobu zásadního přeskupování ekonomické síly a politické moci mezi regiony světa.
Vysvětlivka: Praga, Caput Unionis - Praha hlavní město Unie; podle známého: Praga, Caput Regni - Praha hlavní město království.