Stále častější jsou v Kolumbii případy, kdy nějaký pouliční prodavač, nezaměstnaný či bezdomovec jednoho dne zmizí z míst, kde ho ostatní spoluobčané většinou vídali. Později se pak jeho tělo objeví na druhém konci země, kde ho vládní vojsko ukáže jako partyzána z FARC, usmrceného v ozbrojeném odporu.
Latinské oči Filipa Kandy: „Špinavá válka“ v Kolumbii
Podle čísel a vládních prohlášení jde boj proti povstalcům z Revolučních ozbrojených sil Kolumbie (FARC) skvěle. Jen za poslední rok vojsko dopadlo či zabilo tisíce bojovníků FARC a další stovky se samy vzdaly úřadům. Dopadeny byly (nebo zemřely) po dlouhých letech i nejvyšší špičky partyzánské organizace (Manuel Marulanda, Raúl Reyes, Iván Ríos a další), na svobodu se dostala Ingrid Betancourtová a další rukojmí, a nikdo v Kolumbii nemůže tvrdit, že by se lidem nežilo o trochu bezpečněji než dřív.
Boj proti ozbrojeným guerillovým organizacím a dosažení bezpečnosti byly vždy hlavními pilíři politiky současného prezidenta Álvara Uribeho, který si díky svým praktikám pevné ruky a úspěchům dosud udržuje mimořádnou podporu Kolumbijců. Teprve poslední doba ale ukazuje, jakou cenu tyto úspěchy v dosažení větší bezpečnosti měly.
Počet žalob za případy zmizení a mimosoudní „popravy“ se teď v zemi vyšplhal už na 1 155. V minulých týdnech vychází konečně najevo, nakolik byla do těchto případů zapletená kolumbijská armáda. V této souvislosti jen za poslední měsíc odstoupilo či bylo propuštěno do civilu 41 důstojníků kolumbijské armády včetně nejvyššího velitele kolumbijských ozbrojených sil Maria Montoyi (tentýž, který řídil operaci osvobození Ingrid Betancourtové).
Jak se to mohlo stát?
Jak mohlo k tak závažným, tragickým a pro Středoevropana jen těžko představitelným přehmatům vůbec dojít? Prezident Álvaro Uribe vnesl do své bezpečnostní politiky a boje proti ozbrojeným povstalcům dva své nové prvky. Prvním z nich bylo zavedení systému odměňování civilistů, takzvaných informátorů, kteří informovali o přítomnosti partyzánů a naváděli tak ozbrojené síly k jejich dopadení. Hned v počátku (od roku 2002, kdy byl Uribe poprvé zvolen a systém zavedl) tento nový prvek vzbuzoval pochyby a kritiku. Vláda ji vždy rezolutně odmítala. Až teď se plně potvrdilo, že tato strategie nejspíš vytvořila celou síť ilegálního obchodu s mrtvými. Domnívá se to například nejvyšší prokurátor Mario Iguarán Arana.
Druhým prvkem Uribeho bezpečností politiky pak bylo udělovat privilegia, výhody a odměny vojákům a členům armády podle počtu v boji usmrcených partyzánů. I to, jak se později ukázalo, se dalo nebezpečně zneužívat. Pro vojáky bylo velice lákavé sehnat mrtvé tělo, které pak bylo možno vydávat za oběť z řad partyzánů. To vše za odměnu možného povýšení nebo například jen volného víkendu…
Z případů vykazování takzvaných „falešných dopadení“, z vydávání nevinných obětí za partyzány usmrcené v boji se teď před soudy budou muset zpovídat více než 3 tisíce funkcionářů ozbrojených sil, včetně generálů. Situace se tak mimořádně komplikuje i pro samotného prezidenta Álvara Uribeho. Buď se prokáže, že o „mimosoudních popravách“ ví, nebo že k nim dochází z jeho „pouhé nedbalosti“, že se mu totiž „jen“ vymkla kontrola nad ozbrojenými silami. V žádném případě to pro prezidenta nebude dobré.