Asi abychom nevyšli ze cviku, tak jsme si ke všem těm osmičkovým vzpomínáním přidali jaksi v předstihu i dvě výročí devítková soustředěná do jediného kalendářního dne 17. listopadu. K tomu prvnímu z roku 1939 ohlásil rozhlas už ráno ve zprávách nepřesnou informaci, že tehdy při protinacistických demonstracích zemřel student Jan Opletal. Když už se stále musí připomínat nějaké historické události, mělo by to být přesné. Tedy Jan Opletal zemřel už 11. listopadu v nemocnici na následky zranění, která utrpěl, když byl před tím 28. října postřelen při jediných opravdu bouřlivých protinacistických demonstracích. Jeho pohřeb 15. listopadu byl doprovázen průvodem, v němž nezazněl žádný protinacistický výkřik, ale který si Němci celkem právem vyložili jako další manifestaci proti sobě.
Potíže s fakty kolem 17. listopadu
Trvalo další dva dny, než vydali vyhlášku, že se české vysoké školy zavírají na tři roky a větší počet vysokoškoláků se posílá do koncentračních táborů. A pak také v téže vyhlášce bylo kruté sdělení, že devět čelných studentských funkcionářů bylo zastřeleno. Právě kolem této nejtragičtější události spjaté se 17. listopadem roku 1939 jsou určité nejasnosti, neboť zřejmě šlo o podobný gestapácký omyl, jaký se přihodil o tři roky později s vesnicí Lidice. Prostě oni studentští funkcionáři nebyli z hlediska nacistů ti praví, jednak proto, že většina z nich už nebyla studenty a dva byli dokonce v čele kolaborantského Spolku pro spolupráci Čechů s Němci. Připomínat takové věci se dnes přirozeně jaksi nehodí.
S fakty kolem 17. listopadu 1989 je to ještě nejasnější. Když Václav Havel letos už několik dní před tímto nekulatým výročím v Lidových novinách zapochyboval, zdali vzhledem k určitému dnešnímu oživování komunismu nebylo zbytečné to, co dělal jako disident, přihlásil se tím ke všeobecné tendenci vykládat naše osvobození od komunismu jako věc poněkud izolovanou od tehdejšího dění v ostatním světě. Někdy to bývá spíše záměr než omyl, neboť události onoho pátku 17. listopadu lze zredukovat jen na zásah policie proti mladým lidem na Národní třídě a pak se rychle dostat až o pár dní dále, kdy už na Václavské náměstí přicházely demonstrovat statisíce lidí místo pouhých tisíců v týdnech před tím.
Stranou pozornosti se poněkud ponechává, že v listopadu a prosinci 1989 vrcholil hodně dlouhý vývoj, který u hlavních aktérů světového dění a studené války - zejména také v Sovětském svazu - musíme sledovat až hluboko do předchozích desetiletí, což kromě jiného umožnilo i existenci disentu v komunistických zemích, včetně samotného Ruska. Já sám jsem už 13. listopadu volně prošel symbolem železné opony - berlínskou zdí - a ještě před tím jsem jako průvodce Čedoku měl na starosti autobus plný vyjevených východních Němců, kteří viděli, jak na Malé Straně jejich spoluobčané přelézají zeď západoněmeckého velvyslanectví a naše vláda už jim umožnila odchod do NSR. Letos 17. listopadu v jedné starší televizní relaci vyprávěl Miroslav Štěpán, že z Moskvy už začátkem listopadu dostal echo o připravovaných změnách chystaných na prosincové zasedání Ústředního výboru KSČ.
Což tedy nebylo už jasné, že se zde rodí svoboda, jíž právě my Češi - na rozdíl od Maďarů, Němců a dávno před tím Poláků - nijak rychle nespěcháme vstříc? A nebýt možná toho 17. listopadu, kdy Vasil Mohorita a jeho SSM spolu se studenty svolal manifestaci na Albertov, kterou jakýsi Ludvík Zifčák odvedl na Národní třídu a po níž záhadná slečna Drahomíra Dražská informovala disidentskou slečnu Miroslavu Litomiskou o Zifčákově údajné smrti coby Martina Šmída, tak to u nás mohlo dopadnout jako v Rumunsku. Právě tam totiž teprve o pár týdnů později musela Gorbačovova KGB zasáhnout poněkud ostřeji, aby byly naplněny dohody z Rejkjaviku a dalších míst včetně závěrečné Malty. Havlův disident byl přitom nesmírně důležitý k uchování národní cti a hrdosti, ale tomu vskutku celosvětovému dění napomohl jen nepřímo a komunismus by se byl nakonec zhroutil i bez něho.
Tím byly v celé oblasti sovětského vlivu postaveny kulisy pro demokracii a příslušné národy měly mnohem více příležitostí než dříve, aby do těch kulis zavedly demokracii reálnou. U nás se to podařilo určitě lépe než třeba v Bělorusku, ale ne zas natolik, abychom mohli být zcela spokojeni. Četl jsem si o státním svátku ve druhém díle Kmentovy knihy o kmotru Mrázkovi, z níž vyplývá velká pravděpodobnost spojení nejsprostší mafie s mnoha současnými a nedávnými čelnými politiky. To potom v televizi připomněl i Václav Havel svým nejnovějším výrokem, že právě tyto síly jsou mnohem nebezpečnější než ony zbytky komunismu, o nichž před tím s takovou obavou hovořil pro Lidové noviny.
A tak považuji celkem za typické, když Dobré jitro z Prahy 17. listopadu končilo písní s refrénem pro naše dnešní poměry velmi charakteristickým: „Štěstí, to je krásná, přepychová věc, ale prachy - prachy si za něj nekoupíš“. Což je jen jinými slovy zazpívaná poučka prezidenta této země, že peníze jsou vždycky až na prvním místě.
- Jan Opletal autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/6/524/52390.jpg
- Václavské náměstí 1989 autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/6/529/52815.jpg
- Albertov 1989 autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/6/529/52813.jpg
- Listopadová revoluce 1989 autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/6/522/52198.jpg