Nerad slýchám často omílané tvrzení, že my Češi jsme xenofobní. Že nás trýzní úzkost z cizího. Co neznáme, máme prý za nepřátelské. Zlobí mě, když se tak o nás mluví; ještě víc, když to o sobě říkáme my sami. Přesto však vnímám řadu kroků, které jsme v historicky krátkém období své samostatnosti učinili, abychom skutečně šli po osamělé cestě. Pravda, tváříme se, že nám ta rozhodnutí byla vnucena osudem a "těmi druhými", ovšem že bychom byli tak docela nevinně v tom, jak byly zadělány kupříkladu sousedské vztahy s Polskem a Maďarskem v mezidobí od 1. ke 2. světové válce, to se říci nedá. Podíl jsme na tom také měli. Právě tak nelze pomíjet český vliv na špatné vztahy se zdejšími Němci a na složitost soužití se Slováky. Jistě, že lze říci: "I oni…" či dokonce: "Oni samozřejmě více…", ale nelze pominout dodatek: "Jenomže my taky." Málokdy bývá vina pouze na jedné straně.
Věčná úzkost ze sebe sama
Byť tedy nemám rád onu charakteristiku, protože napovídá, že jsme společenstvím nesebevědomých a nejistých, musím přiznat, že její opodstatnění lze v něčem vycítit. Zvlášť, když vidím, jak pojem „cizí“ lze snadno využít coby manipulátora místního veřejného mínění. A jak průzračně za tuto páku někteří tahají. Kupříkladu ve hře o radar nejvíce zabírá představa, že zde budou „cizí“ Američané. Obavy ze spojení se zemí, která se chová jinak, než jsme my navyklí, vyvolávají ve zdejším obecenstvu paniku. Kdyby ten radar byl náš, nikomu by nevadil, ani zdravotně. Stejně jako vepřo, knedlo, zelo. Neboť jak se jinak srovnává vysoké číslo těch, kdož chtějí, abychom byli nějakým způsobem bráněni proti případnému útoku, se stejně vysokým počtem těch, kdož konkrétní obranu odmítají? Čím dál více jsem přesvědčen, že tím nejsilnějším důvodem je skutečnost, že ona brdská koule by nebyla „naše“. S čímž umí ti, kdo ji tady nechtějí z jiných důvodů, velmi mazaně zacházet.
Podobný vývoj lze vysledovat nyní v případě Lisabonské smlouvy. Její protivníci pochopili, že hrozí její schválení v parlamentu. Nezastavil ji ani Ústavní soud. A tak jako fanfára, velící k poslednímu a nejdramatičtějšímu útoku, zaznělo: „Poruší se Benešovy dekrety!“ Opět: občané malí, zlatí, ubozí, budete ošizeni cizáky! Taky by se člověk musel divit, kdyby tento argument nepřišel. Je praxí prověřeno, že odvoláním se na Benešovy dekrety lze v této zemi dosáhnout obecného souhlasu i se zvýšením daní. Když je nezvedneme, Němci prolomí dekrety prezidenta Budovatele! A lid vychází do ulic se spontánní masovou žádostí o útok eráru na soukromé peněženky. Přece si kvůli nějakým pitomým daním nedáme zrušit Benešovy dekrety!
Kdo to zpochybní, toho veřejné mínění nazve vlastizrádcem. Což platí i v případě souhlasu s radarem. Bodejť taky, jak nazvat takového, kdo souhlasí s cizím?!
Nevím zcela jistě, zda Lisabonská smlouva je to nejvýhodnější pro země Koruny české. Ani moje znalosti o radaru nejsou tak silné a hluboké, abych mohl pro něj plédovat s racionální jistotou. V obou případech vycházím z pocitu. Obávám se ovšem, že s oporou stejných znalostí pracuje i většina protivníků obého. Byť tváří se jako všeználci. A k tomu mazaně používají argumentu: jsou to cizí elementy a vnucují nám je cizáci, kteří jediní na tom vydělají. A my, poctiví Češi, oprávněně nervózní z cizího - však vzpomeňte, od cizích nám nikdy nepřišlo nic dobrého! - bychom si měli dát pozor! Za Američany budeme s rizikem bránit jejich miliardářskou bezpečnost a Němci zruší Benešovy dekrety. My na to zase samozřejmě jako vždycky, však jsme to mockrát poznali, doplatíme. Cizota cizá, churota z mlhy upletená!
Zda to s tou naší xenofobií, úzkostí z cizího, plynoucí z úzkostnosti ze sebe samých, není přece jenom pravda. Byť mě to tolik zlobí!