Počátkem roku oslavila kubánská revoluce už 50 let své existence. Jen 90 mil od břehů Spojených států, kde se za tu dobu vystřídalo 10 amerických prezidentů, dál třímají moc ve svých rukou (a v rukou lidu…?) bratři Castrové. Když před devatenácti lety v Evropě padala železná opona, kdekdo očekával, že Castrův režim má už své dny také spočítány. Přesto, kubánská revoluce je dál světovým pojmem a symbolem. Ačkoli ne stejným pro všechny. Zatímco pro jedny je synonymem hrdinného boje za národní suverenitu, nezávislost, sociální vymoženosti a proti imperialismu, pro druhé je synonymem útlaku, porušování lidských práv a svobod a hospodářské zaostalosti.
Latinské oči Filipa Kandy: Prokubánský nebo protikubánský? (Ani jedno)
O tom všem jsem ale na přelomu roku přímo z Kuby ve zpravodajských pořadech ČT1 a ČT24 informoval. Představil jsem ve svých reportážích příběhy stoupenců i odpůrců režimu, přiblížil jejich životní podmínky a nechal promluvit jejich argumenty. Co bych ale rád na tomto místě zmínil, jsou spíš některé podmínky, okolnosti a obtíže spojené s natáčením na Kubě a prezentováním těchto reportáží v Česku. Jen málokterá destinace na světě vzbuzuje tak velké kontroverze a emoce jako právě Kuba. V Česku je to pochopitelné i díky naší vlastní komunistické minulosti. Jako objektivní novinář pak musím být připraven čelit obviňování z obou stran. Z mnohých míst v Česku často bývám obviňován z levičáctví a z procastrovských stanovisek. Na Kubě jsem naopak představitel Spojeným státům zaprodané České republiky a kontrarevolucionář.
V Česku se mnohým často nelíbí, že Castrův režim dostatečně neočerňuji, že připouštím, že věci nejsou černobílé. Že kromě ohromných chyb, přehmatů a nedostatků také přinesl četné výdobytky a pozitivní věci, které lidé ostatních zemí kontinentu Kubáncům často závidí. Že to není ani ten ráj, o kterém mluví tamní kovaní komunisté, ani to peklo, o kterém mluví někteří opoziční aktivisté. Že na Kubě existují mnohá specifika zcela jiná, než jinde na světě, a že proto nelze tamní situaci (a často ani situaci v jiných zemích Latinské Ameriky) vidět a posuzovat pouze našima středoevropskýma očima. A pokud tak činíme, budeme se stále jen divit, a důvody současného vývoje a skutečností nepochopíme.
Onen tlak, který na mě při informování z Kuby vyvíjejí obě strany, ale může být pro vlastní práci a její výsledek dobrý. Víc a víc mě upevňuje ve snaze o nestrannost a objektivnost. Ještě víc mě vede k cíli ukázat realitu jedněch i druhých.
Kubánský agent pro země východní Evropy
Snad poprvé jsem musel čelit obviňování v Česku kvůli Kubě už v roce 1994. Tehdy jsem pracoval ještě jako novinář na volné noze, externě pro vícero médií. Onen rok jsem byl na měsíc na vlastní reportážní cestě na Kubě. Do té doby spadala i oficiální návštěva Havany tehdejšího českého náměstka ministra zahraničí Bratinky, který tam cestoval mimo jiné kvůli vymáhání kubánského dluhu.
Chtěl jsem se akreditovat na některá setkání a události jeho návštěvy, ale české úřady mě odmítly s tím, že akreditaci dostali jen ti novináři, kteří tehdy Bratinku doprovázeli v jeho letadle už z Prahy. Podařilo se mi pak na stejné události akreditovat u kubánských úřadů. Takže pak došlo k zajímavé situaci: Když na kubánském ministerstvu zahraničí přicházela k jednání česká delegace včetně novinářského doprovodu, v sálu už na ni čekala a přijímala ji kubánská delegace včetně čekajících místních novinářů. Mezi těmi jsem čekal i já.
České delegaci asi trochu vrtalo hlavou, jak se to mohlo stát. Za několik dnů pak za vedením zpravodajství České televize přišli z ministerstva zahraničí, aby si stěžovali, že prý jsem kubánský agent pro země východní Evropy. (Jak jinak bych přece asi mohl stát u kubánské delegace, že?:-) U mých tehdejších nadřízených se stížností a žádostí o přerušení spolupráce se mnou nepochodili. Od tehdy ale na jistých místech začaly moje objektivní reportáže vzbuzovat větší pozornost.
Je to vše přitom velmi paradoxní, protože pro kubánské úřady taky nejsem zrovna žádoucí. Ty jsou zase háklivé na jiné kritické části mých reportáží a Havana už mi dokonce ani neuděluje novinářské vízum. Je to mimochodem i kvůli přístupu k České republice všeobecně. Není tajemstvím, že ČR prosazuje na půdě EU a OSN jeden z nejkritičtějších přístupů ke kubánskému režimu vůbec. S Českou televizí také úzce spolupracovala Nadace Člověk v tísni, která dlouhodobě podniká kampaně za dodržování lidských práv na Kubě. Český novinář z České televize proto nemůže být pro kubánské úřady pohodlný.
Během let, kdy jsem pracoval jako novinář pro kolumbijská média, jsem si zvykl na to, že reportér se tam nutně dostává do rozporu s nejrůznějšími zájmy, kritizuje ho jedna či druhá (někdy i třetí a čtvrtá) strana konfliktu. V Kolumbii pak často novinář kvůli své objektivní práci přichází i o život. Tu smůlu mělo několik mých bývalých blízkých kolegů. Mezi Kubou a Českem ale takové nebezpečí nehrozí.
(Pokračování příště: Relativita kubánských poměrů)
- Havana autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/7/611/61040.jpg
- Che Guevara autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/7/611/61037.jpg
- Kubánská ulice autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/7/611/61039.jpg
- Pevnost na havanském pobřeží autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/7/611/61042.jpg