S postupujícím věkem nechodím už do divadla tak často jako dříve, což může mít vliv i na to, že návštěva představení Kunderovy hry Ptákovina v pražském Činoherním klubu pro mne byla událostí vskutku mimořádnou. Byl jsem v sále asi jediný, kdo tuto hru viděl už krátce po jejím vzniku v roce 1969, a to v Liberci, kde (tuším) byla tenkrát jedině provedena. Nevzpomínám si, že by to představení bylo ve mně zanechalo nějaký zvláštní dojem, ačkoliv text byl zřejmě tentýž. Své až ohromující nadšení z toho svého nynějšího zážitku si mohu tedy vysvětlit jednak absolutní dokonalostí režie a všech hereckých výkonů, ještě více však asi oněmi čtyřiceti roky, které od té doby uplynuly a osvětlovaly nám autora Ptákoviny ze stále nových úhlů.
O aprílové podstatě Milana Kundery
Připadá mi někdy až symbolické, že se Milan Kundera narodil na apríla - mimochodem, letos 1. dubna mu bude už osmdesát let. Často mi totiž připadá, že celé jeho dílo a život jako by bylo geniálním vyváděním aprílem. Nejdříve příšerné stalinistické básně spojené samozřejmě s členstvím v KSČ, což ho přivedlo do nějakých těch drobných funkcí, kde se musel i po svém prvním vyloučení ze strany chovat tak, jak se nemusel chovat ten, kdo podobné funkce nezastával - viz onen vloni tak přetřásaný případ s agentem Dvořáčkem na jedné pražské koleji.
Pak jakoby rovněž aprílový návrat do stranických řad, v nichž vydržel dalších čtrnáct let, než byl roku 1970 znovu vyloučen. Mezitím pronesl svůj známý projev na IV. Sjezdu československých spisovatelů. Ten se většinou připomíná proto, že v něm Kundera vážně uvažoval o myšlenkách Huberta Gorgona Schauera, zdali by nebylo lepší, kdyby Češi svou duchovní energii spojili s kulturou velkého národa - rozumí se německého. Kundera byl za tuto zmínku kritizován, i když jeho projev vyzněl vcelku opačně - ve prospěch svébytné české kultury.
Na druhé straně v jeho tehdejším projevu nebyly doceněny některé dnes velmi aktuální myšlenky, které věru stojí za doslovný citát: „Pro velké evropské národy je evropský kontext čímsi přirozeným. Ale Čechové střídali v dějinách údobí bdění s údobím spánku, některé podstatné vývojové fáze evropského ducha promeškali a museli si evropský kontext vždy znovu zprostředkovat, osvojovat a vytvářet. Nic nikdy nebylo Čechům samozřejmou daností, ani jejich jazyk, ani jejich evropanství. I jejich evropská příslušnost je jejich věčným buď anebo: buď nechat češtinu a její kulturu zplanět v pouhý evropský folklór, anebo být jedním z evropských národů se vším, co to znamená“.
V té době už měl Kundera za sebou dva sešity svých povídek Směšné lásky a právě vydával román Žert. Z těchto knih se dozvíme velmi mnoho o charakteru jejich autora a zejména o jeho dosti zlém vztahu k ženám, z něhož také často vystrkuje růžky ona aprílová filozofie. To všechno pak kulminovalo Kunderovou emigrací do Francie roku 1975, kdy v rozporu s tím, co nadšeně sliboval svým soudruhům ve svých komunistických básních i co říkal na Sjezdu spisovatelů, vyvedl svůj národ aprílem největším - když totiž začal své knihy psát pouze francouzsky, do své země i ve svobodných poměrech jezdí jen inkognito a brání tomu, aby se Češi mohli s jeho dílem seznamovat.
Účastníci jednání, kteří se snaží tuto blokádu prolomit, vyprávějí, jakou dalo práci, než Kundera povolil aspoň uvedení své Ptákoviny v Činoherním klubu. Autor sám toto své povolení doprovodil vzkazem, při jehož čtení si také nejsme jisti, zdali není tak trochu aprílem. Cituji: „Nikdo nemůže vidět svět jako směšný, pokud s ním beze zbytku splývá. I k tomu, aby člověk sám sebe viděl v proporcích směšnosti, musí od sebe poodstoupit. Na ono zázračné stanoviště, z něhož je vidět směšné, se člověk dostává až během let - je to snad jakási odměna za dospělost. Směšné nepopírá vážné, ale snaží se je osvětlit.“
Ano, apríl, žert, směšnost či ptákoviny se nám u Kundery stále vracejí, a to vůbec ne v nějakém dobromyslném špásování, ale mnohdy v těch nejkrutějších sondách do lidských duší. A právě tuto hloubku ponoru Smočkovo nastudování v Činoherním klubu postihlo v dokonalosti takřka absolutní. Herečtí protagonisté Vetchý, Dulava, Procházková a další je dovedli k výsledku, nad nímž divák ustrne - nikoliv pro uměleckou krásu, ale pro skutečnou uměleckou pravdu. Rychle přitom zapomeneme, že i zde nás možná Kundera jako obvykle tak trochu vyvádí aprílem a přijmeme to jako standardní styl jeho života a díla.