Zdálo by se, že vzduté emoce po pádu Topolánkova kabinetu opadly tak rychle, jak přišly. Pochyby o možnostech ustavení nové vlády se vytrácely hodinu od hodiny. Konfrontační kurs české politiky byl opuštěn, protivné strany spolu začaly jednat konstruktivně. Kdo ten zázrak způsobil? Pan prezident Klaus. Spíše než o zázrak šlo asi o kouzlo nechtěného. Neboli o strach z Václava Klause.
Prezident zachráncem demokracie?
Ať už byl jeho podíl na svržení Topolánkovy vlády větší či menší, byl to právě on, kdo na pádu vlády vydělal nejvíce. Těžko splnitelné podmínky, které pro vznik nového kabinetu stanovil, měly právě jemu zajistit rozhodování o osudu vlády i v dalších kolech. Přestože nevíme, jak se zachová, budou-li všechny jeho požadavky splněny, můžeme si být jisti, že štěstím zářit nebude.
Největším prezidentovým triumfem by totiž bylo, kdyby se koalici ani opozici nepodařilo dát dohromady oněch 101 poslaneckých hlasů pro důvěru vládě. Mohl by prosadit takovou vládu „odborníků“, jakou by si zamanul, a to přesně podle svých protiunijních, proruských a jiných vrtošivých priorit. Je pravděpodobné, že právě to bylo Klausovým úmyslem; zdánlivě nesplnitelná podmínka odpovídá jeho politickému stylu. Naštěstí strany jednající o vládě nemají s prezidentem shodné priority, pouze některé, každá jen ty své. Lisabonská smlouva, která Václavu Klausovi nejvíce leží v žaludku, paradoxně spojuje eurooptimistu Jiřího Paroubka s eurorealistou Mirkem Topolánkem, jelikož oba vědí, že nevybíravému tlaku na její ratifikaci Česko stejně neodolá. Neholdují Klausově zálibě v kultu síly, nesrážejí podpatky před velmocenskými nároky Ruska. Chápou, že vzájemná dohoda je lepší než vyhlídka, že o nové vládě rozhodne prezident Klaus. Ale platí to o obou rivalech stejně?
Na jejich partnerství z nouze má zásluhu prezident. Rozhádaní soupeři na chvíli opustili zákopy a zkusili se tvářit vstřícně. ODS najednou nebyla proti zvýšení podpory v nezaměstnanosti ani přídavků na děti, což ještě nedávno bylo zpochybňovaným bodem plánu konkurence. Paroubek, který požadoval okamžitý odchod ministra vnitra Ivana Langera, se smířil s tím, že Langer z úřadu odejde až s ostatními členy vlády. Rozdílnost názorů ODS a ČSSD např. na radar, důchodovou reformu, přijetí eura nebo detaily protikrizových balíčků přestala být pro tuto chvíli aktuální, naopak šance na kompromis ve výběru odborníků (bez stranických legitimací) pro jednotlivé resorty se zdála na dosah. Dohoda na takovém kabinetu a jeho programu, který i bez komunistů podpoří 101 poslanců, slibovala hrozbu prezidentovy loutkové vlády zažehnat. Václavu Klausovi by zbyla jen hubená satisfakce, že takto sflikovaný úřednický kabinet bude nápadně připomínat jeho opoziční smlouvu s Milošem Zemanem. Ale ani to by ho nemuselo uspokojit, zůstane-li ve hře (ex)premiér Topolánek, jenž se nezávislostí na něm tak neodpustitelně provinil.
Celkem vzato však žádné vybřednutí ze současné krize nemůže nebýt pozitivní. Nejen kvůli našemu předsednictví EU a špetce důvěry v českou ekonomiku, klempírující na hraně únosnosti. I úřednická vláda, která začne řešit problémy věcně, bez stranického okopávání kotníků, může nastartovat změnu politického klimatu a přibrzdit rostoucí nedůvěru k účinnosti demokratických procedur. Může předejít vývoji, který po nezvládnutých krizích nastává: vystřídání krize vnitropolitické krizí celospolečenskou, hrozící nastolením nedemokratických pořádků.
Jenomže politická vstřícnost opět nevydržela ani od rána do večera. Paroubek viděl soka v koutě a nerozpakoval se mu šlápnout na krk. Jeho stále nepřiměřenější požadavky (včetně možnosti KSČM vetovat ministerské kandidáty) Topolánek označil za vydírání. Oheň znovu vzplál na střeše. Je třeba se obávat, že k nemalé radosti pana prezidenta.