V týdnu se objevila v tisku zpráva, že Srbská filharmonie je připravena hrát na svatbách, pohřbech nebo jiných soukromých akcích. Za příslušný honorář. Dohnala je k tomu úsporná opatření, kvůli kterým se současný průměrný plat hudebníků pohybuje na úrovni zhruba 12.000 Kč. Bude to nejspíš nádhera, pozorovat muzikantskou elitu národa, jak šmrdlá objednané skladby jistě s nadšenými obličeji ve škále odpovídající kvalitě té které akce. Jde jen o další viditelný dopad současné krize, při které se nejdřív začíná šetřit na takzvaně zbytných věcech. Mezi něž podle vnímání utěšené většiny nesporně klasická muzika patří.
Filharmonie na pohřbech
Pokud máte doma děti, které podle vzoru co Čech…, znáte to, dáváte na klavír nebo housle, neplýtvejte zbytečně jejich energií. Ať radši chodí na fotbal, tenis nebo hází oštěpem. S houslemi nebo pianem se brzo budou moct tak akorát jít vycpat. Zejména pokud nedosáhnou špičkové kvality, budou jen tzv. průměrní, kteří právě zasedají v orchestrech. A tady pak čelit invazi z východu, tentokrát spíš z Číny, odkud chodí stále víc vydrilovaných muzikantů, kteří vaše děti spolehlivě převálcují. U nás je to zatím lepší a většina orchestrů je i národnostně dosti jednoznačná. A jejich platy se přece jen drží mírně nad celostátním průměrem. Ale ono to může přijít.
A nemusí přitom jít zdaleka jen o klasické muzikanty. Víte, co tu máme například zbytečných divadel, galerií, hradů a zámků? Kdybychom byli v Srbsku, mohla třeba Česká filharmonie zahrát na pohřbu mladého Kočky, tam by si ji jistě bývali mohli dovolit. Zatím zahraje pouze na pohřbu Galerie Rudolfinum a jejího šéfa. To ovšem na druhé straně jen za čárku.
Se zájmem a pochopením sleduju razantní vykročení provizorní vlády proti neonacistům. Tvrdými zásahy a slibovanými postihy chtějí jejich snažení ukončit. Je to nejspíš správná a potřebná iniciativa, kterou se navíc i během těch několika přidělených měsíců lze zviditelnit a zanechat stopu. Bylo by ovšem velmi záslužné, kdyby se ten tlak proti extremismu obrátil i proti neokomunistům. Ti jsou ale pořád mezi námi, zatímco všechny Němce jsme svého času úspěšně vyhnali. A tak tady máme neonacisty postavené mimo zákon a neokomunisty, kteří nás zastupují všude možně. A aby toho nebylo dost, sami proklamativně přikládají ruce k dílu v boji proti těm prvním.
Co jsou ovšem naše drobné šarvátky a hrátky proti demonstracím v dalších částech světa, tentokrát Íránu. Které jen dokumentují známou bezmoc davu proti zvůli manipulace. Bez pomoci zvenčí je podobná snaha odsouzená k zániku a ve výsledku přinese jen víc represí a propad do ještě většího utažení. Ovšem, kdo by se zvenčí snažil? Jde přece o světový klid.
A skvělá muzika, pokračování další - na závěr. O japonské klavíristce Hiromi jsem nedávno psal v souvislosti se skvělou živou nahrávkou, kdy s Chickem Coreou zahráli na dva klavíry pro večeřící hosty tokijského klubu Blue Note. Tentokrát si Hiromi našla dva bývalé spoluhráče Chicka Corey z Return To Forever. Basáka Stanleyho Clarka a bubeníka Lennyho Whitea. A vyrazili do studia. Donesli vlastní skladby, přidali něco standardů a jednu japonskou lidovou a tuhle obvyklou směsku jazzových nahrávek podali s takovou energií, napětím a strhujícností, že se až tají dech. Nazvali ji Jazz In The Garden. Je zcela evidentní, že stará jazzrocková generace ještě nic neztratila a okořeněná novými a vlastně pokorně vzhlížejícími muzikanty, zde tedy muzikantkou, přináší další pokračování seriálu špičkových nahrávek. Kvůli kterým stojí za to žít a zapomenout na pohřby.