Oči popálené dvouleté Natálky žalují. Žalují zlo. Co s tím? Odvěká zkušenost říká, že chceš-li se zbavit následků zla, pak odstraň jeho příčiny. Není možné hasit požár a zároveň ponechávat žháři v rukou zápalky. Když někdo vhodí zápalnou láhev do domu a ví, že může zabíjet, nebo když brutálně napadne člověka jen proto, že má jinou barvu pleti nebo je jiného vyznání, je možné to považovat za teroristický čin. Pokud se taková věc stane jednou, pak ji lze považovat za exces jedince. Co ale, pokud se takové zlo množí? Není pak spíše chyba v systému? Nejspíš bychom si měli přiznat, že naše vysoce civilizovaná společnost má dost velký problém. Politici obvykle říkají, že je „zranitelná“. Není to ale eufemismus? Co když společnost sama vytváří podhoubí pro růst zla, aniž si to uvědomuje?
Ryba smrdí od hlavy …
Ryba smrdí od hlavy. Páchla za reálného socialismu a její současný zápach není o nic příjemnější. Posilovat represivní složky, vytvářet speciální policejní týmy, zakázat extremistické politické strany, vymýšlet nové zákony a podobně, to je sice hezké, ale nemůže to být účinné, pokud se ve společnosti neprosadí jiný styl politiky. Pokud nezmizí špatný příklad těch, kteří jsou vidět.
Politické strany musí generovat věrohodné osobnosti, v jejichž ústech mají slova smysl, a ne šašky, dobrodruhy a podvodníky, kteří smysl každého slova, které vypustí z úst, okamžitě devalvují a pošpiní osobním příkladem.
Není možné, abychom z úst starostky jednoho z ostravských obvodů a senátorky slyšeli něco o tom, že by osadu „Bedřiška“, ve které žijí převážně Romové, obehnala ostnatým drátem. Copak je možné, aby se problémy s menšinami řešily po nerudovsku à la „Kam s nimi“, jak tomu bylo v případě vsetínských Romů, když byly celé rodiny s malými dětmi vysídleny do lokalit a domů, kam by snad nešli bydlet ani squatteři? „Je to přitažené za vlasy,“ bránili se tehdy odpovědní politici a političky. „Mysleli jsme to dobře,“ říkali také.
Také teď slyšíme v souvislosti s posledním případem z Vítkova věty jako: „Vždyť oni to byli takoví slušní hoši. Sklony sice k rasismu měli, cikány neměli rádi, ale extremismus, agresivita, nenávist?? To ne!“ Co si o nich asi bude myslet Natálka, až si začne uvědomovat, co se jí vlastně stalo a co ji kvůli tomu v životě čeká? A jsme to vůbec v tuto chvíli schopni domyslet my? Anebo nad tím raději mnozí nepřemýšlíme jen proto, že jde o „cikánské děcko“?
A nepatří to už tak trochu do té naší povahy české?
Vždyť součástí národního ducha je permanentní naštvanost a nadávání na všechno – když je málo peněz, špatné počasí, a nedej bože, když někdo někoho okrade. Po ruce je cikán, ten přece nepracuje, krade a jezdí pro dávky v mercedesu. Málokdo je ochoten vnímat, že romská menšina není jednolité etnikum, a že vnímat všechny prizmatem té nejviditelnější a nejukřičenější skupiny ověšené zlatými řetězy je totéž, jako vnímat Čechy pouze jako národ vyčůraných miliardářů uprchlých na Bahamy nebo do Karibiku.
V čem je tedy chyba? Proč jsme tak lhostejní k agresivitě, která je viditelná i tam, kde by to člověk nečekal? Třeba na českých silnicích. Jeden najíždí na druhého a snaží se ho vytlačit z jízdního pruhu. Do vedlejšího pruhu, do příkopu, na svodidla, pod kola kamionu, shodit z mostu do řeky, prostě kamkoliv pryč z „jeho“ cesty. „Uhni! Pryč z mé cesty!“ se stalo univerzálním heslem přítomnosti.
Není divu, že pak někoho napadne uplatnit tento princip i prostřednictvím zápalné lahve, granátu, pistole, nože nebo basebalové pálky.
Když se zlo stává normou, nikoho nepřekvapuje, málokoho pobuřuje, lidé si zvykají. Zvykají si i ti, kteří by se v trochu mravnějších podmínkách s nemravností nikdy nesmířili. Říká se tomu rezignace. A za tuto rezignaci nesou největší díl odpovědnosti ti, kteří mají ve společnosti nejvyšší vliv, politici. Ti, kteří vytvořili mocenský propletenec s ekonomickou oligarchií, v jejíž prospěch i někdy „politicky“ pracují a od níž sami i někdy berou peníze. Oni vytvořili normu chování platnou pro celou společnost. Nešlape se tady mnohdy po smyslu politické práce? Má ještě pojem „politika“ obsah? Nepřipravili a nezúrodnili prostor pro politický extremismus, který je s tím zločinným v příbuzenském vztahu, sami politici?
Systém je nemocný, je oslabený jako organismus po těžkém vypětí. Není divu, že virus extremismu nachází snadno hostitele. Každý budoucí parlament, každá vláda a každý příští ministr vnitra by měli začít s léčbou u sebe a ve svém nejbližším okolí. Pak bude terapie nejúčinnější a pronikne i hlouběji do nitra společnosti. Připomíná to ono starobylé: „Slova hýbou, příklady táhnou“.