Trochu se za to stydím, ale prozradím to na sebe, protože mi to pomůže v úvaze o „dějinném technologickém optimismu“ a o tom, kde hledat to, co by nás mohlo zachránit. Cestou na chatu jsem zastavil v jednom z těch velkých obchodních domů za městem, kde je vše pro dům a zahradu. Po delším bloumání mezi tím vším, co nepotřebuji, jsem narazil na pitoresknost, která mě zaujala, pobavila, překvapila. A tak jsem ji koupil hned v několikerém provedení. Co to bylo?
Nikdy nevíme, co nás zachrání
Tou pitoreskností jsou květina, pták a vážka. Všechno je to z plastu, a když to zapíchnete do záhonu a necháte na sluníčku, odmění vás to po setmění nekonečnou barevnou variací, která trvá až do rozednění. Výtvarně je to kýč, ale technicky je to možná ukázka toho, co nás jednoho dne, až dojde nafta i uhlí, možná zachrání. Malý fotovoltaický článek nabije přes den baterii a ta pak – přes jednoduchý elektronický obvod – celou noc napájí střídavě se rozsvěcující čtyři barevné LED diody, takže květina, vážka i pták vytvářejí nekonečné barevné konfigurace. Je to krása svého druhu, asi tak jako je krásný ohňostroj nebo pouťové barevné girlandy žárovek.
Ale já se nechci v tomto textu zabývat estetikou, ba ani technologií, nechci obhajovat či oslavovat fotovoltaiku (i když nechápu, proč už nejsou např. na střechách státních institucí fotovoltaické panely povinně), chci ukázat, jak v zániku jedné energetické éry už klíčí začátek nové éry, a jak je proto důležité být vnímavý, abychom ten nový trend rozpoznali a podchytili.
Už jsem o tomto „dějinném technologickém optimismu“ psal, když jsem spojil dohromady vyčerpání zásob ropy (kterým skončí éra přemísťování těl) a vznik webu, celosvětové informační sítě (kterým začíná éra přemísťování myšlenek).
Teď chci ukázat, že „technologická spása“ k nám často přichází v podobě hraček – vrtulníčku za několik stovek (viz blog Koupil jsem vrtulník) či v blikající ozdobě záhonu za 135 korun.
Vzpomínám si, jak mě asi před patnácti lety moje šéfová pozorovala, když jsem ze svého počítače (také ho měla, ale uměla ho používat jenom na psaní) posílal e-mail. Chvíli mě sledovala a pak řekla s typickou ženskou přezíravostí: „No jo, chlapi, vy jste hrozný hračičky.“ Netrvalo ani rok a poprosila mě, abych ji také naučil mailovat.
Nikdy nevíme, co nás zachrání, a asi je to tak dobře. Ale pokud chcete z nějakého důvodu vystopovat, co by to mohlo být, tak se nestyďte hledat mezi plastovými hračkami a zeptat se nás, chlapů – „hračičkářů“.