Nedávno jsem opět slyšel větu, už omšelou: „Za tohle jsem klíči nezvonil!“ „Tímhle“ byla myšlena tzv. ústavní krize. Tedy rozhodnutí Ústavního soudu nasypat trochu právního písku do (pro)mazaného soukolí politiky. Politici naštěstí (až na výjimky, jakou je třeba pan prezident) už po druhém rozhodnutí ochránců ústavy nesáhli k silným slovům, ba výhrůžkám jako předtím, a vcelku vyrovnaně rozhodnutí Ústavního soudu respektovali. Ovšem kdesi pod pokličkou dozajista bublá to, co z Václava Klause vykypělo: „Soudci komplikují politiku! A zda-li ne s kdovíjakým úmyslem!“ Značná část zvolenců (ne-li jejich většina) je přesvědčena, že nad jejich mandát z voleb není. Demokracie je přece vláda lidu prostřednictvím volených zástupců, volby dávají právo vládnout těm, které podpořila většina občanů. A kdo má co anulovat rozhodnutí, které učinila tato většina, v tomto případě ba i s podporou podstatné části opozice?
Podporujte svůj Ústavní soud!
Ovšem takovéto pojetí demokracie páchne po teroru většiny. Proto onen model tří sloupů: mocí zákonodárné, výkonné a soudní, z nichž žádná není nadřazena druhým. Byť se u nás někdy parlament tváří a chová jako by byl pánem místní politiky. Vládu vnímá jako jakousi svou hračku, s níž může zatočit, kdykoliv se mu naskytne příležitost; viz nedávné smetení kabinetu, kdy defenestranti neměli připravenou žádnou uspokojivou variantu výkonu moci. Ústavní soud je v tomto systému tří rovnocenných prvků zárukou ústavnosti a právnosti. V současnosti ukázal poslancům rozmazleným vlastní mocí a nedotknutelností, že nemohou s ústavou kroutit podle svých rozmarů a přání.
Tato skutečnost politiky znervózněla. Zpočátku zněla ostrá slova, stížnosti, ba výhružky. Jak už řečeno, rétorika nyní poněkud zchladla. Ovšem Hrad se nechal slyšet, že by se mělo něco udělat s pravomocemi Ústavního soudu. Což dojista znamená tyto pravomoci okleštit ve prospěch politické reprezentace. Jiří Paroubek pak poznamenal, že sice rozhodnutí respektuje, ale připomněl, že veškerá moc patří lidu. Což v překladu také znamená, že rozhodnutí zástupců občanů – poslanců a senátorů - by mělo být tím nejvyšším kánonem. To se skrývalo i za mnohokrát v této době použitým souslovím „veřejný zájem“. Co je ve „veřejném zájmu“ je svaté. Kdo ovšem určuje, co to je onen „veřejný zájem“? Kdo jej definuje? Kdo dává měřítka důležitosti, v nichž se věci „veřejného zájmu“ pohybují? Vykladačství demokracie poněkud přímočaré. Spíše naznačuje cosi o „demokratůře“, jak říkával Karel Kryl.
Demokracie ve skutečnosti by neměla být prostým uposlechnutím vůle většiny. Jejím základem je dodržování pravidel, která hájí všechny. A žonglování s těmito pravidly, jejich překrucování a účelová upravování pro momentální potřebu kupříkladu politických stran, jak tomu bylo právě v tomto případě, je krokem k rozboření složité stavby demokracie a nastolení diktátu ulice. Ústavní soud přiodůvodnění verdiktu připomněl situaci v Německu za Výmarské republiky. Tehdy podobné nárazové zákony otevřely cestu k nástupu nacismu. Soudkyně Eliška Wagnerová upřesnila: „Ono je to prolamovaní základních náležitostí právního státu. A to máte jako se Smolíčkem a jezinkami. Také jezinky říkaly: Jenom prstíček tam strčíme. Ne! Tomu, co se nesmí a nemá, se nesmí otevírat dveře ani na skulinu, protože zkušenost nás učí, že je to cesta do pekel.“
A ještě pregnantněji hovoří politolog Josef Mlejnek ml. na Idnes.: „Abychom si ilustrovali, jakým možným koncům Ústavní soud dnešním rozhodnutím předešel, přenesme se do 23. března 1933. Německý Říšský sněm tehdy přijal (ústavní většinou) a prezident Hindenburg podepsal tzv. zmocňovací zákon, který umožnil vládě přijímat zákony bez jejich schválení Říšským sněmem po dobu čtyř let. Říšský kancléř Adolf Hitler tak získal neomezenou moc“. Ne, že by nám právě nyní cosi takového hrozilo. Ale – jak výše řečeno – jenom prstíček… a kdo ví, co může být jednou? Ostatně Zaorálkova bezuzdná slova o káceném lese a létajících třískách na takové odpudivé „jednou“ naléhavě upozorňují. Kdo z nás by chtěl být tříska, která odlétla do zapomenutí, protože politiky právě něco napadlo? Něco naléhavě potřebovali ve „vyšším (rozuměj: ve svém) zájmu“?
Naši politici propadli v ghettu, v němž žijí, přesvědčení, že oni jsou jedinými nebo alespoň nejvyššími tvůrci a strážci naší existence. Ústavní soud jim připomněl, že tomu tak není. A že i oni, nedotknutelní, musejí dodržovat alespoň nějaká pravidla. Podporujme svůj Ústavní soud. Braňme ho! Je naší pojistkou vůči politické zvůli, která se v licoměrných politických řečech skrývá za demokracii.