Do pátrání se pustil sám ministr: skončilo to rozmetáním několika vzdálených stranických sdružení, nic adresného se nepodařilo zjistit. Watergateská paralela (viz kapitola 15 Ohrožený král obětuje figury: Černý den v Bílém domě): i prezidentovi muži začali skandál rozkrývat sami, aby obnovili důvěryhodnost Nixonovy vlády, neboť kdo jiný by měl případ vyšetřovat, než pachatel (spolupachatel), jenž o něm ví nejvíc?
Epilog (pokračování)
A jak si konspirativní Nixonův výbor pro znovuzvolení nevybavit při poslední prezidentské volbě? Před ní unikl do internetového deníku záznam kamer z hotelu, ne němž je schůzka prezidentova kancléře s lobbistou z parlamentní strany, jenž mezi jejími poslanci lovil ty, kdo by pomohli znovuzvolení protikandidáta. Atmosféra před volbou i při ní (mizení volitelů či podezřelé změny jejich rozhodnutí, výhružky poslancům a senátorům esemeskami z anonymních telefonů, pohovory na chodbách, fízlování, jak kdo hlasuje) byla až nadwatergateská. Podle toho, kým se tehdy sídlo českých králů hemžilo, se říkalo, že to byl festival českého lobbyingu.
Lobbisté jsou vodivou mlhou mezi regulérním i neregulérním byznysem a politikou - a zprostředkovávají toky peněz mezi nimi. Kdyby dostali reflexní vesty, systém by se zhroutil, konverzí na čitelné podnikatele by ztratili moc Mordoru (jejich pohyb, kontakty a aktivity by byly sledovatelné). Nejspíš proto se politikům nedaří napsat či převzít civilizovaný zákon k regulaci lobbyingu.
Alexander Tomský
E15, 5. srpna 2009
Snímky politiků, lobbistů a vrcholných manažerů průmyslu, jak spolu idylicky tráví dovolenou v miliardářské toskánské vile, vyjevily to, co všichni víme. Že se na úkor veřejného zájmu domlouvá čili krade ve velkém, a že nám vůbec nevládnou ti, které jsme si zvolili, nýbrž docela jiní, jejichž hlavní podnikatelskou činností jsou politické konexe. (…) Každá z našich dvou státostran má tvrdé jádro voličů cca 25 procent, kteří volí tu svou jedinou, i kdyby trakaře padaly. Cožpak máme opravdu jenom volbu mezi levou sociální chudobou a pravou vládou kleptokracie? (…) Budou nás přesvědčovat, abychom nezahazovali svůj hlas (pětiprocentní strop), budou tvrdit, že hrozí destabilizace systému. Proboha jakého, je-li založen na korupci? Budou dokazovat, že malé strany neznáme. Nevadí, jde přece hlavně o to, zbavit se těch, které známe až příliš dobře. (…) Mějme naději, že se v srdci voliče opět po dvaceti letech vznítí vzpoura. Nemusí už do mrazu na náměstí, stačí, aby vstal z pohodlné lenošky a volil jinak. Aby si připomněl dictum zakladatele státu - nebát se a nekrást. Aby si uvědomil, že ideálem demokratického občanství není nic jiného než ustavičně a tvořivě obnovovat stát.
Média dnes: spíš clona než reflektor
Mají-li systémy propojení-zneužití-krytí fungovat efektivně (v nejhorším smyslu) nesmí být média okem veřejnosti, jež je kriticky pozoruje zvenčí. Musí se naopak přidat k přátelům (jež systémy odměňují) a pomáhat při krytí zneužívání úřadů a peněz. Nástroje, jež se k tomuto účelu nabízejí k aplikaci zevnitř i zvenčí médií, jsou cenzura, klientelismus a korupce.
Americké noviny z doby Watergate a dnešní zdejší působí jako zprávy z různých planet či jako disertační práce vedle omalovánek. Žehrání na bulvarizaci by ale bylo povrchní analýzou: to, že nesmysly vytěsňují seriózní témata, je až následek. Poměry mají především řekněme neonormalizační charakter: pod politickým a ekonomickým tlakem se plíživě zužuje rozsah témat, o nichž lze informovat svobodně (tak, že novinář či jeho nadřízený nemusí spálit většinu času a energie, již potřebuje ke zpracování tématu, na pouhé probojování jeho zveřejnění - pokud je vůbec probojuje).
Ivan Pilný
Euro 6. srpna 2009
Titulní strany obsazují házená vajíčka, vztyčené ukazováky, aférky politiků. Ne že by to občas nebylo vtipné. Otázkou zůstává, je-li to dost na první stránku. V bulváru asi ano. V televizních besedách se mlátí prázdná sláma, až se práší. (…) „Investigativní“ novináři jsou zpracováváni metodou cukru a biče. Těch pár lidí s odvahou, dravým shromažďováním faktů a tahem na branku se dříve či později unaví a otráví a jdou psát paměti. (…) Všichni v téhle zemi vědí, že už dávno jsme klesli pod hranici výroku: „Máme takovou vládu a Parlament, který jsme si zasloužili a je obrazem naší společnosti.“ V takovém bahně se snad většina z nás nebrodí. Pojem levice a pravice ztratil jakýkoli smysl. Urážky, zákulisní machinace, nestydatá korupce šířící se jako pandemie prorostla všechny úrovně státní a veřejné správy. Populistické tahy zakrývající skutečné problémy vyplouvají před volbami, které už zřejmě budeme mít třikrát ročně. Přece jen se vás novinářů politici trochu bojí. Jinak by vám přece nenasazovali náhubek. Nemít náhubek je ale pro hlídací funkci podmínka nutná, nikoli postačující. Je nutné doopravdy kousat, ne jen štěkat.
Mezi politiky a byznysmeny je celkem shoda, že zejména Kartágo pátrací novinařiny musí být zničeno: kverulanty, co se nekontrolovaně ptají, ba čmuchají, nemá rád nikdo (jen část veřejnosti, jíž dosud není všechno jedno, si myslí, že by mocným měl jejich nekryté směnky předkládat aspoň někdo - ovšem kolik divizí má tahle část veřejnosti, že?). Jediným prostorem, který systém investigativní žurnalistice otevírá, je ten, kde jedni politici a byznysmeni dodávají novinářům munici na druhé. Převezmou-li ji média (a použijí - ať s úmysly počestnými či nepočestnými), stávají se pro ně na chvíli místo nepřátel užitečnými idioty. Setkání s politikem, byznysmenem či prostým občanem, jenž by stál o novináře, který kauzu neutrálně zkoumá a předem neví, kdo vyhraje, je vzácné. Prakticky každý chce svého novináře, jenž bude psát (točit) pro něj, ohýbat informace v jeho prospěch a v neprospěch jeho konkurentů. O tom, jak to dopadne, pak zajisté rozhoduje odezva médií na tuto poptávku.
A tady média mají co zametat před svým prahem. Stalo se jim něco podobného, co kdysi auditorům: ti mají prověřovat účty klientů a tečka. Pak ale prvního napadlo, že si přijde na víc, začne-li firmám i radit - třeba jak ušetřit na daních (střet zájmů jako z Hlavy 22: korektnost účetnictví garantuje ten, kdo zároveň velí jeho zkreslování). Jenže od chvíle, kdy s tím přišel první auditor, začalo být pro ostatní konkurenčním problémem nenabídnout totéž. Z paktů kontrolorů a kontrolovaných pak samozřejmě vzešly skandály typu Enron či WorldCom. Následovala globální ztráta důvěry v auditory a vlna jejich krachů a fúzí. A média? V nebezpečně mnoha případech se podobně klientelisticky propojila s politikou a byznysem, rezignovala na svou kontrolní funkci (hlídacího psa demokracie) ve prospěch neorganizované většiny (občanů) a stala se součástí organizované menšiny (establishmentové vrchnosti - viz níže: Gerald Celente o moci a médiích v jedné posteli).
Karel Hvížďala
Aktuálně.cz 15. června 2009
10. června 2009 byla v hamburském vydavatelství Gruner + Jahr sepsána Charta, jejíž dodržování by mělo zabezpečit svobodu slova nejen v Evropské unii, ale i v dalších evropských státech. Podepsat ji mohou novináři z celé Evropy na www.pressfreedom.eu. Na jejím znění se podíleli šéfredaktoři nejrenomovanějších německých novin a newsmagazínů, kteří byli pohoršeni již v říjnu 2006 zavražděním ruské novinářky Anny Politkovské z Novoj gazety. K tlakům na média dochází v celé Evropě. V Srbsku ze strany ortodoxních religiózních skupin, které útočí na nemuslimské spoluobčany. V Itálii, kde se ministerský předseda Berlusconi pomocí svých vlastních médií pokouší útočit na opoziční a nezávislé novináře. V Rusku novináře soudy nechrání, ale trestají. V Rumunsku jsou novináři jako nepohodlné bytosti různě obviňováni hlavně podnikateli, kteří se je snaží dostat před soud. Bohužel v České republice, kde dochází každou chvíli k pokusům svobodu slova nějak omezit, pokud vím, dodnes nebyla Evropská charta svobody médií zveřejněna. Iniciátoři spoléhají na to, že bude-li přijata Evropskou komisí, stane se její schválení povinností pro přijetí každé další země, která by chtěla vstoupit do EU a tím pádem se na ni bude moci každý novinář odvolat. Charta obsahuje následujících deset bodů:
1. Svoboda médií je životně důležitá pro demokratickou společnost. Médií všeho druhu je třeba si vážit a ochraňovat jak jejich různost, tak je třeba respektovat jejich politické, sociální a kulturní úkoly. To je úkol státní moci.
2. Cenzura je zakázaná. Nezávislá žurnalistika ve všech médiích je chráněna před všemi druhy pronásledování i represe a stát musí garantovat nedotknutelnost médií před regulačními vlivy státu. Média včetně internetových nesmějí podléhat státnímu licenčnímu řízení.
3. Právo novinářů a médií sbírat a rozšiřovat informace a mínění nesmí být ničím ohroženo, omezeno, ani nesmí podléhat trestu.
4. Ochrana novinářských zdrojů se musí přísně střežit. Prohlídky redakcí a jiných prostor, kde se zdržují novináři, stejně jako jejich sledování či odposlouchávání z důvodů zjištění redakčních zdrojů je nepřípustné.
5. Všechny státy musí zajistit, že média při plnění svých povinností podléhají ochraně nezávislých soudů, zákonů a státních orgánů. To se týká hlavně případů obtěžování a tělesných útoků na novináře a jejich spolupracovníky. Tělesné útoky či ohrožování na životě novinářů a jejich spolupracovníků musí být bezprostředně vyšetřeny a pachatelé postaveni před soud.
6. Hospodářská existence médií nesmí být ohrožena státem, státními institucemi ani jinými organizacemi. Rovněž je nepřípustné ohrožení médií pomocí hospodářských sankcí. Privátní podnikatelé musí dbát na dodržování svobody médií. Nesmějí vyvíjet tlak na obsahy novinářských příspěvků a nesmějí míchat inzerci s redakčními materiály.
7. Státní a státem ovlivňované instituce nesmějí ohrožovat přístup médií k informacím. Naopak mají povinnost podporovat jejich snahu získat informace.
8. Média a novináři mají nárok na volný přístup ke všem informacím a informačním zdrojům i v cizině. Zahraniční novináři mají dostávat víza, akreditace a ostatní potřebné dokumenty bez zbytečného zdržování.
9. Veřejnosti každého státu je zajištěn svobodný přístup ke všem národním i zahraničním médiím.
10. Stát nemá právo někomu omezovat výkon novinářské profese.
Z nástrojů plíživého zužování si povšimněme mediálních rad (Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, Rada České televize, Rada Českého rozhlasu). Z pozorování jejich chování je zřejmé, že radní zastupují politicko-ekonomické síly, jež je dosadily. Formálně je ale navrhli třeba zahrádkáři a tím jim poskytli to, čemu tajné služby říkají oficiální krytí. Podle zdejšího ptydepe je společenské organizace (zahrádkáři) klíčově navrhly a poslanci pouze některé z nich vybrali. Radní (v ČT a ČRo) mají - směrem k žurnalistice - kromě zákonů k dispozici soubory pravidel zvané etické kodexy, jejichž normalizační charakter je dán už tím, že si je nestanovila (jako v jiných zemích) dobrovolně média, ale shora jim je, ve střetu zájmů, nadekretovali poslanci, pod jejichž prsty má žurnalistika nahlížet. Těmito kodexy politici novinářům diktují, co a jak (ne)smějí točit. K porušení pravidel, za něž lze žurnalistu postihnout, jako by porušil zákon (ač neporušil), dochází, prohlásí-li to rada. Přijme usnesení, že novinář přestoupil ty a ty články kodexu, do něj zkopíruje jejich čísla a texty, aniž uvede, čím je měl žurnalista porušit. Důkaz pochybení: tvrzení radních (novinář se k němu nemůže ani vyjádřit).
Karel Hvížďala
Aktuálně.cz 28. července
Volba ředitele České televize a odvolání ředitele Českého rozhlasu potvrdily, že u nás žádná média veřejné služby nemáme: jen jsme státní televizi a rozhlas transformovali v parlamentní instituce a přejmenováním klameme občany a evropské instituce. (…) Rady, které mají být čínskou zdí mezi politiky a těmito institucemi, jmenuje parlament a dosazuje tam své lidi, což je v přímém rozporu s posláním nezávislosti. Parlament si ponechal i pravomoc zvyšovat poplatky, čímž může média vydírat a dokonce tvrdit, že rozhoduje-li o poplatcích, má právo je i kontrolovat, ač poplatky platí všichni, ne jen poslanci. Ve staré Evropě (nepočítáme-li Berlusconiho Itálii a některé další státy na jihu), je to naopak: radní vybírají instituce, které vyjmenovává zákon (třeba v Německu) a ten určuje i systém zvyšování poplatků, parlament pak radní i poplatky jen formálně schvaluje. Ředitel ani radní nejsou během funkčního období odvolatelní, respektive odvolat je může jen soud pro závažný trestný čin. Svobodu redaktorů zaručuje redaktorský kodex. Toto vše opakuji proto, že teď, v krizi, jsou v Evropě právě tato média považována za hlavní nestranný a kvalifikovaný informační kanál, který by i v čase úspor by měl posluchačům dodávat nepříjemné a složité informace, aby se ve volbách mohli rozhodovat, protože se na rozdíl od privátních médií nemusí tak přísně ohlížet na sledovanost: jejich poslání je vyšší.
Média pod dozorem politiků a ovladatelná přes licence a inzerci podstatné spíš cloní, než odkrývají, takže i české Watergates nejen beztrestně běží, ale často se o nich ani neví. Navíc zprávy jsou už natolik zbožím, jež neprodává obsah, ale obal (jde jen o to, jak zpráva vypadá a jak je umístěná a hlasitá), že už nejsou informacemi v rámci kontextů a kauzalit, ale výkřiky bez příčin a následků. Zprávou dne je třeba: Politik XY je darebák. Zítra bude zprávou dne: Politik XY bude (třeba) ministrem vnitra. Logickým důsledkem zprávy číslo jedna v normálním světě je, že politik skončil, je-li jeho darebáctví prokazatelné (není-li, odskáče si to neseriózní médium). Ve světě, kde žijeme a který spoluvytvořila média, byla ale včera vržena na trh informace číslo jedna a dnes informace číslo dvě - a rozpor mezi nimi (v normálním světě neřešitelný) nikoho nezajímá. Dostane-li příběh s objektivními charakteristikami Watergate příslušný obal, může se jevit i fungovat jakkoliv - stejně jako Watergate, jinak či nijak (rozhodne pouze schopnost zadavatele zprávy prodat trhu svou interpretaci).
Standardní kapitalistická cenzura (trestní oznámení, žaloby a zmíněný tlak licence/inzerce) je dnes tady podobná jako tehdy v Americe. Rozdíl: tady dnes nenaráží na odpor. Média s juniorskými posádkami, jež udělají cokoliv (což nesouvisí jen s věkem, ale i s tím, kdo a jak je učí řemeslu a hodnotí jejich práci) jsou vůči přímému i nepřímému, zjevnému i skrytému zneužívání (nakupování, zastrašování, svádění na falešné stopy) odolná méně, než týmy zkušených novinářů, kteří neudělají cokoliv, neboť rozeznají, co je seriózní zpráva, co bulvár a co reklama (tento typ novináře je na ústupu). V redakcích mladých a mladších běsní démon souhlasu (digitální mutace někdějšího svazáctví, kterému se dnešní tržní komsomolci tak snaživě vysmívají: žurnalistika je čím dál víc směsí bezmyšlenkovitě nadšeného sporťáctví a píáristického hrnutí objednaného) a čím dál méně se i jen ověřují základní informace a dodržuje pravidlo více zdrojů, natož aby se pátralo. To je náročné (musí se to umět), riskantní (hrozí soudní spory), zdlouhavé a drahé (nežádoucí pro vydavatele/vysílatele). Jeden editor říká, že tyhle děti už se nedozví, že byla doba, kdy se reportáže netočily na objednávku. Indiánské jméno mnohého z nás, kdo se dnes živíme žurnalistikou, by mohlo znít Tančí s vlky/Nepřemýšlí o ničem.
Ilustrace: vedení severočeského statutárního města čelilo v roce 2008 občanské i mediální kritice kvůli podezřelým ekonomickým operacím a kontaktům s kontroverzními osobami na rozhraní politiky a ekonomiky. Začátkem následujícího roku toto vedení (po neúspěchu své dominantní strany v krajských volbách) použilo, aby otočilo situaci, populistický trik nekompromisního postupu proti nepřizpůsobivým občanům. A média to zobrazila přesně tak, jak jim to předestřela metropolitní PR agentura najatá městem: neohrožená primátorka bojuje se zlem. Vedení města:
(1) Nenapravilo ani neobhájilo žádný ze svých kontroverzních kroků (typu padesátiletého podnájmu městského areálu takřka zdarma firmě kryté anonymními akciemi, již reprezentuje zastupitel dotovaný z veřejných peněz).
(2) Nevyřešilo žádný z problémů, kvůli nimž propagandisticky vytáhlo proti dlužníkům a rušičům nočního klidu. Nejen, že nepohnulo se stamilionovými dluhy (jejichž vzniku předtím nečinně přihlíželo), ale uprostřed boje proti rušení nočního klidu dokonce oficiálně učinilo největším rušičem právě svého podnikatele-zastupitele, který - s exkluzivní výjimkou od magistrátu - může, využívaje městského majetku, soukromě vydělávat produkcemi až do rána (spořádaní občané vstávající do práce, které vedení města během džihádu proti nepřizpůsobivým používalo ve svůj prospěch, mají smůlu: pomoci jim si nedovolí ani tamní policie).
Objektivně nelze, než vedení města označit za nekompetentní a nedůvěryhodné a jeho kroky (ty původní i ty, jež je měly překrýt) za politické a ekonomické debakly. Přesto dokázala jeho šéfka vytěžit politický kapitál z virtuální reality, již s píáristy podstrčila médiím, neboť ta ji spolkla, zvětšila a rozšířila mezi lid: primátorka se stala falešnou hvězdou sezóny a supervolitelným číslem dvě na kandidátce parlamentní strany, což věstí sněmovní hedvábí včetně imunity. Kladného hrdinu příběh nemá, nejzápornějším jsou mladá a mladší média.
Sdělovací prostředky s oslabenou imunitou mívají pak problém reflektovat i vztah událostí, jež dělí třeba jen měsíc - první už si nepamatují, takže si ji s druhou nespojí (viz výše: politik XY). Na internetu je sice všechno, ale jsou to takové terabyty informací (a není čas), že stejně rozhoduje, co máme v hlavě. Když si český prezident stěžoval, že televize bez jeho vědomí a svolení odvysílala záznam pořízený při jeho novoročním projevu (rozcvička), zeptal se někdo, proč mu to vadí, když před měsícem nechal bez vědomí a svolení europoslanců pořídit a zveřejnit záznam svého jednání s nimi? Nebo: noviny bývaly plné informací, jak frčí hypotéky. Najednou se píše, že lidé, obtěžkaní bytovými dluhy, i páchají sebevraždy (krize). Žádná reflexe, analýza, spojení: nebyli jsme nedovtipní, když jsme se tenkrát radovali jako (němé, hluché, slepé) opice?
Přitom právě tím by se měly zabývat analýzy - obecnější a zpravodajštější sourozenci publicističtějších pátrání. Témata analýz: proč volby dopadly, jak dopadly, jak dlouhá a hluboká bude krize (varovali nás žurnalističtí analytici, že přijde?), jak je to s korupcí v zemi, je dobře/špatně, že měna posiluje/oslabuje či jaký je návrh školské reformy. Političtí a ekonomičtí bossové se ovšem nad analýzami usmívají: vědí, že z nich nezaprší. Představují jen alibi, že žurnalistické bádání nevymřelo (to je falešně žádoucí) a jako takové bývají bezzubé (to je skutečně žádoucí). Autoři kličkují mezi objednávkami pohledů na témata, nemajíce na přípravu čas, bývají hyperkorektní, aby silným či chybným soudem nespáchali harakiri a přikurtováni touto autocenzurou - nekousnou. Světy analýz a investigace se srazí třeba, jsou-li hosty zpravodajského televizního pořadu aktéři konkrétní kauzy. Vypadá to pak zpravidla takhle: zloděje a okradeného (jde třeba o miliardy) představí moderátor jako dva protagonisty jednoho případu a od začátku do konce si obou váží stejně (jak praví kolega novinář: každou pravdu okradeného je nutné okamžitě uvést na pravou míru (vyvážit) lží zloděje). Společensky nebezpečné je to zejména, šíří-li se, že tyhle košer analýzy jsou fajn, zatímco takzvanou investigaci náš pracující lid nepotřebuje.
Mimochodem: vtáhnout téma do světel a tam je utopit či zmanipulovat, je účinnější, než bolševická cenzura, jež svými zákazy témata spíš popularizovala. Nepomůže-li ale ani to, myslí potrefené husy na umlčení kanálu: rafinovanou regulací příliš svobodného šíření informací je pak mediální eutanázie. Dělo se to už po roce 1968: i tehdejší normalizátoři uměli zachovat některý předsrpnový pořad či tiskový titul, jen mu vyměnili zadání a posádku. Tím ulomili hroty odporu, který obvykle spouští právě spektakulární zabití pořadu či časopisu. Pouhé odpojení přístrojů, takže dotyčný už si umře sám, je chytřejší: dnes se nabízí třeba přesun nepohodlného pořadu do méně sledovaného časoprostoru. Jeho následné zrušení pak není cenzurou, ale ekonomickým opatřením kvůli nízké sledovanosti. Ohlédneme-li se za osudy některých titulů a autorů zejména na poli publicistiky, je to zřejmé.
Speciálními případy ochrany podstaty věci před zveřejněním bývají televizní debaty s politology. Ti hovoří o „proevropskosti té které strany a o slučitelnosti stranických programů“ - jako by právě to byla krevzdejšípolitiky. Tak mluví třeba po krajských volbách, věštíce koalice. O korupčních uspořádáních regionálních mocí a o tom, že koaliční jednání oficiálně vedou majitelé stavebních firem, kam tečou politické peníze, nepadne slovo. Proč hovoří takhle? Jsou-li či byli poradci prezidenta, premiéra či ministra nebo učí na soukromé škole založené politiky, stojí otázka spíš: co si slibujeme od toho, že zveme tyto hosty? A jsou mezi nimi zajisté i broučkaři-profesoři Matulkové ztrácející deštníky, co nikdy nebyli než na fakultě, v knihovně a v kavárně - a podle toho mluví a nemyslí to zle (občanům jsou užiteční a politikům nebezpeční jako byli za komunistů).
Netrvám na tom, že dnešní boj některých komentátorů s komunismem padesátých let a jejich vymezování se vůči KSČ a StB je přímo spiknutím ke krytí aktuální reality (ač připomínají hrdiny, kteří třeba v roce 1975 bojovali s nacismem, nemohli se nabažit, že nám Rudá armáda přivezla svobodu a přehlédli, že mezitím přijela znovu s modifikovaným zadáním). Připouštím, že někteří z těchto komentátorů netuší, která bije (je-li pak namístě, aby nám takoví komentovali svět, je jiná otázka, ale možná nám ho komentují právě proto - jako před rokem 1989). O existenci, fungování a dosahu tuzemských mafií vskutku nevědí (dokonce by to s blahosklonnou převahou rozmluvili tomu, kdo ví). A varují, že nebudeme-li dokola volit politiky, za jejichž vlády mizí stovky miliard, po kraji se rozlézá korupce a mafiánství a aby to bylo beztrestné, manipuluje se s justicí - probere se Lenin v mauzoleu a na Staroměstské náměstí vtrhnou milice. Právě současné mafiánství a korupce nás nejspíš chrání před srpy a kladivy, jimiž nás ještě před dvaceti lety mlátil po hlavě mnohý z dnešních mafiánů a korupčníků. (Situaci, kdy znovu a znovu volíme nehodnou reprezentaci, neboť se obáváme - oprávněně či nesmyslně - někoho ještě horšího, popisuje odborná literatura jako zablokovanou demokracii).
Krytí na klíč poskytují politikům i někteří parlamentní a vládní zpravodajové. Postávají na červených kobercích, šuškají a potykávají si s vrchností, létají s politiky na výlety a uzavírají s nimi nepsané klientelistické dohody, že nebudou kritičtí. Za to od politiků získávají informace od bezcenných (jednání o druhém náměstkovi ministra XY se pohne ještě tento týden) až po ty, jež dokážou zavrtět psem. Pozitivní výnos takto získaných informací pro oficiální klienty novinářů (diváky, posluchače, čtenáře) je ovšem - diplomaticky řečeno - nejasný.
Americký prognostik Gerald Celente, ředitel Trends Research Institute, odpověděl v rozhovoru s rovněž americkým diplomatem a spisovatelem Charlesem Freemanem na otázku:
- „Jakou vinu mají na celé situaci (poznámka autora: ekonomická krize, její příčiny a důsledky) média? Chovají se vlastně už jen jako propagandistické orgány…“
- „Mají na tom velkou vinu. Vždyť jsou s mocí v jedné posteli. Stačí se jen podívat, jaké vazby existují mezi médii a úřady, ministerstvy, Pentagonem a Bílým domem. Stále chodí dovnitř a ven. Například můžeme poděkovat deníku The New York Times, že nám ochutil iráckou válku tak, že jsme ji spolkli. Nebo v roce 2007 napsaly tyhle noviny, že problémy s ekonomikou budou jen takové škytnutí a hned to přejde. (…). Média jsou velmi na straně byznysu a vlády. Svou úlohu vůbec neplní.“ (13. prosince 2008)