Bývá na konci roku zvykem ohlížet se zpět a rekapitulovat. Na závěrečný účet je ještě čas, ale už teď víme, že radostný nebude. Dvousetmiliardový deficit se zapíše jako český rekord, stejně jako 1,3 biliónový veřejný dluh. Do kolen nás přitom nesrazila ani tak světová hospodářská krize jako domácí politika a její následky. Řekl bych, že česká politická mizérie je největším zklamáním uplynuvšího roku 2009. Skoro se zdá, že na stav našich politických stran už jiná než medicínsko-patologická kritéria nejsou použitelná.
Lépe už bylo… Nebo ještě bude?
Vezměme třeba ČSSD, stranu právě nejpreferovanější. Nachází se ve vysoké předvolební horečce, o půl roku sice předčasné, o to však agresivnější. Četné její neurotické příznaky nasvědčují akutní chorobě, patrně žaludečním vředům. Navíc jde o stádium infekční, ohrožující i druhou naši partaj v těsném závěsu – ODS. Ta spěje ke krizi hlavně upadáním do těžké letargie, imunní ale není ani před ataky nepříčetného vzteku. Momentálně třetí strana v pořadí - TOP 09 - působí lehce náměsíčným dojmem, tím více se však těší přízni voličů, doufajících ještě v nebeský zázrak. Co říci o komunistech - pohrobcích státostrany, držící nás 40 let pod krkem? Diagnóza neměnná: notorická paranoia, projevující se přítomností bludných představ převážně persekučního typu a nutkavým přesvědčením o vlastní dějinné nepostradatelnosti.
Zelení i lidovci se naopak nacházejí ve stavu agónie, první ve finální fázi, druzí se ještě „zachraňují“ návrhem miliardových příjmů ze zpoplatnění hazardu, zrušení „zlatých padáků“, zavedení stropu nákladů na kilometr dálnice atd. Ale i kdyby se tyto strany zkonsolidovaly, bude riskantní je volit, protože se pohybují v nebezpečném pásmu sestupu. Prakticky nevolitelné jsou též jiné neparlamentní strany, jelikož by hlasy pro ně při výsledku pod 5 % připadly ostatním, např. právě komunistům. Je to dáno platným volebním zákonem, jenž zvýhodňuje velké a poškozuje malé strany. A tuto prapříčinu všech patových situací se nedaří a nemůže podařit odstranit, neboť jak známo, „kapři si sami rybník nevypustí“. Platí tedy, že politická scéna je zablokovaná, strany impotentní, schopné pouze kdejakého podrazu a voličstvo otrávené, vykazující jakési sympatie jen ze setrvačnosti.
Co to ale znamená na Silvestra roku 2009? Nezmění-li se podstatně volební preference, dojde za pár měsíců ke spořádanému převzetí vlády vyhraněně levicovou formací. Ne-li za přímé účasti komunistů, tedy za jejich tiché podpory, podmíněné ovšem poskytnutím politických postů a výhod KSČM. Na rozdíl od všech vlád po listopadu 1989 nebude tato vláda ani pravicová ani pravého středu, ba ani levého středu (skončí-li lidovci před branami Sněmovny), ale ryze socialistická, což bude zlomový, ba osudový okamžik v novodobé české politice. Samozřejmě se všemi důsledky v ekonomické a sociální oblasti, včetně reálné možnosti znárodňovací recidivy, uvolnění evropských a atlantických vazeb a náběhu k východně orientovanému režimu.
A co v případě nerozhodného výsledku voleb? Samozřejmě může vzniknout situace vhodná pro radikální protnutí dnešního začarovaného kruhu a bude záležet na tom, kdo a jak bude připraven ji využít. Defenestrace už nejsou v módě, ale mohly by to být třeba demonstrace stoupenců toho či onoho tábora. A ty nemusí být právě pokojné. Může vypuknout nebezpečná politická krize se všemi riziky pro společenskou a sociální stabilitu. A to nepřipomínám nesnáze, těžkosti a omezení vyplývající ze železné nutnosti šetřit, omezovat rozpočtový schodek, platit státní dluh a snižovat počet nezaměstnaných. Za daných ekonomických podmínek se ani výsledek radikální politické akce nemusí příliš lišit od volebního vítězství jedné strany.
Zdá se, že nejpřirozenější prevencí proti nebezpečím popsaného druhu může být obyčejná, ale důsledná, občanská odpovědnost za právní kontinuitu svobodného demokratického státu. Připomeneme-li si, které síly v roce 2009 z Čechů dělaly před evropskou a světovou veřejností tajtrlíky, kdo vyvolával a prodlužoval politickou nejistotu a nedůvěru v demokratický systém, kdo bojkotoval spojenecké závazky, vyraboval deficitní státní rozpočet a komu šlo především o získání a monopolizaci moci, jistě bychom z toho mohli a měli vyvodit důsledky. A promítnout to i do svých voličských preferencí. Byl by to jediný rozumný způsob, jak předejít roku 2010, jenž by se nám vůbec nemusel líbit.